Koza zahradnicí

 Včera lilo. A lilo jako z konve. A dneska taky leje. A taky jako z konve. Já se samozřejmě raduju, protože mě to oprostí od vláčení konví po zahradě a zalejvání všelijaké té zeleně, která stejně nevzejde a když vzejde, tak nepokvete a když pokvete, tak zplesniví, a když náhodou nezplesniví, tak to sežerou slimáci a když to čirou náhodou nesežerou slimáci, tak to dozraje zrovna ve chvíli, kdy já nebudu doma a přijde to vniveč.

Kvetoucí, ale jahody asi někdo žere

 Letos jsem se totiž prvním rokem stala oficiálně zahradníkem. Mám rajčata, okurky, jahody, mrkve, brokolici, hrášek, salát, cukety a světe div se, dokonce i vodní meloun! To všechno mám a řeknu vám, všechno to vypadá dost bídně. Až na jahody, ty se celkem mají k světu. Sice nijak extra nerodí, ale pučí na nich takovejch květů a je k nalezení takovejch nezralejch jahůdek, že si říkám, že z toho jednou musí něco kápnout. Do teď to tuším bylo celkem dvanáct jahod. Nu co, zahradníkem se člověk nerodí, zahradníkem se učí, že.

 A tak jsem se něco naučila.

 Třeba že je docela dobrý sejt semínka rajčat do pelíšků jednotlivě. Když je tam dáte po dvou, nepůjdou ty mrchy při přepichování od sebe. A když to vzdáte a přepíchnete je společně, nebudou se mít k světu tak, jako jejich samojediní bratříčci. A když přesto vytrváte a necháte je pospolu, udělají vám pak na záhonu sajgon.

 Je fajn ty rajčata přepíchat, faktiš. Rajče o velikosti půl metru se nebude mít epesně v pelíšku od vajíček. Fakt nebude.

 Vyhoďte jen ven, co nejdřív to půjde. Pokud máte ještě v červenci rajčata za oknem v kelímku od jogurtů, moc si toho od nich neslibujte. Trvá jim totiž sakra dlouho, než se venku vzpamatujou a začnou se snažit. Něco o tom vím.

 Pořiďte si tyče vyšší než váš plot. Vážně. To co se v zahradnictví prodává jako tyčky k rajčatům je tak akorát pro smích. Každé nedomrlé rajče to okamžitě povalí. Vřele doporučuju roxory a zatlouct nejmíň půlmetru do země.

 Nechte si prostor. Vecpat se mezi rajčata, které jsou dvacet čísel od sebe je sranda ve chvíli, kdy vám sahají po kolena. Jakmile vás přerostou, humor vás přejde. Vím o čem mluvím. A pokud jste náhodou žena a těhotná k tomu, případně máte na zádech nějaké to batole, doporučuju umístit rajčata čtyři - do každého rohu zahrady jedno.

 Pořiďte si zahradnickej vázací drátek se štípátkem. Nebudete toho litovat. Ekologičtější je samozřejme lněnej provázek, kterej pak můžete hodin na kompost, ale jestli máte rajčat víc než dvě, dejte na mě. Vázání je pruda.

 Važte to a važte to furt. Rajčata mají záhadnou tendenci poposkočit přesně den po tom, co je vyvážete. A tak v sobotu vyvážete a v neděli jsou ty mrchy o půlmetru vyšší a padaj. Zmije.

 Štípejte a stříhejte. Naprosto bez milosti. Já vím, že to zní krutě, ale pokud je necháte, vytvoří naprosto neuvěřitelnou a neprostupnou džungli. Já mám systémy dva. Jednak okamžitě odstříhnu cokoliv, co nevypadá zdravě. Ať se to jenom trochu kroutí, lezou po tom divný broučci, nebo to usychá, šup s ním pryč. A když tam toho po týhle probírce zbývá ještě pořád dost, beru to odspoda a stříhám a stříhám, až se dostanu do fáze smutně vypadajícího koštěte, ověšeného zelenými vánočními kouličkami. To by asi tak mohlo stačit.

 No a pak už prostě jen čekejte. Když prší, tak se modlete, aby přestalo, protože jinak to zplesniví. Když je sucho, tak se modlete, ať zaprší, protože jinak to uschne. Když fouká, tak se modlete, ať přestane, páč jinak to celý spadne. No, rajčata prostě může potkat asi tak milion katastrof.

 Jednou z nich je plíseň bramborová, která se prý díky Mexiku začla rozmnožovat i pohlavně a tak už není pravidlem, že byste snad někde museli mít brambory, aby to mohlo přeskočit na rajčata. Co je na tom pravdy nevím, ale vím rozhodně, že brambory se v místě letošních rajčat nevyskytly nejmíň dvacet let. Možná i třicet. Tak na tom asi něco bude. Jo a pokud už tu plíseň máte, tak s ní prý nic nezmůžete. A tak se starám o rajčata, o kterých vím, že šanci na dožití mají nulovou. Taková jsem já.

 O salátu vůbec nemluvím, protože ten jsem sela tak pozdě, že do teď nejsem schopná rozlišit, jestli něco mezi tím plevelem je skutečně salát. A tak to nechávám být, abych snad náhodou omylem nevyškubla něco, co jsem chtěla zachovat. 

 Moje mrkve mají pět centimetrů. Ovšem ne kořene, ale nadzemní části, ehm.

 Brokolice mám tři. Jedna chcípla.

 Vodní meloun se za měsíc venku nepohnul ani o píď, k jakýmkoliv mým prosbám i výhružkám je zcela rezistentní.

 Okurky se pohnuly. Naučily se nepěkně škrábat a terorizujou mě, kam se hnu. Za to okurčička na nich není ani jedna.

 Cukety stagnujou.

 Hrášek roste. Ovšem jen ten, co zasela Matylda. Ten můj se ustrašeně krčí u plotu, ačkoliv se o něj starám vpravdě mateřsky.

 Tak já vám nevím, skoro jsem nakloněna tomu, že na zahradničení prostě nemám buňky. Ale nevzdávám to. Letos pohnojím co půjde (doslova a do písmene) a příští rok, vyzbrojena spoustou zkušeností, do toho jdu znovu!

Celých pět čísel, možná bude letos baby mrkev

Rajčata co nedozrajou

A tyhle taky nedozrajou

Meloun, co se ani nehne

PS: Na zahradě jsem objevila jednu jahodu, jednu okurku a švihadlo. Vyfotila jsem okurku, jako důkaz, ostatní nebylo příliš estetické

PSS: Fotky jsou pro Bohunku, aby věděla, že náhodou teda skvěle nefotím :D

Přistižená okurka salátová