Diskuze o šití

 Sice jsem na tento týden slibovala překvapení v podobně nového zboží, ale znáte mě. Cosi mi přeletělo přes nos, nápad se zachvěl a bylo potřeba se vrhnout do realizace než nadšení vyšumí.
 A tak za podpory několika kamarádek, které souhlasily, že na novém fóru budou hojně diskutovat (no, ony to vlastně neslíbily, ale já si to sladce namlouvám), jsem se vrhla do realizace nového diskuzního fóra.
 Fórum bude majoritně šicí, ale jelikož, jak už jsem několikrát avizovala, jsem člověk přelétavý, najdete tam prostor pro háčkování, pletení, hrátky s papírem i pro pouhé mletí pantem.
A už dost povídání, tady malá ochutnávka, která vás jedním kliknutím přenese přímo do novéh diskuzního fóra.
Vítejte a diskutujte, ráda vás tam uvítám.

A je to venku!

 No, to si vymýšlím, tak úplně venku to ještě není, ale rozhodně je to na nejlepší cestě. Úzká rodina i přátelé už to všichni ví, takže je načase vyklopit to i tady a oznámit, že někdy za teplých letních dnů se řady naší domácnosti rozšíří o dalšího velmi očekávaného člena. Jupijou!
 Jako v minulém těhotenství, tak i tentokrát netrpím ničím. Naprosto ničím. Těhotenství si užívám maximálně, někdy dokonce tak moc, až z toho usnu na gauči, nechajíc starší robě hopsat mi po hlavě. V noci pak samozřejmě nespím, vrtím se na posteli a rovnám malé dětské nožičky pod peřinu. A přemýšlím. Ale to už je témě silnějšího kalibru.
 Bagetka už se v břiše příjemně vrtí a dává o sobě pravdielně vědět a tak mě často potkáte jak se zasněným výrazem lovím cosi pod svetrem a usmívám se jak při sníženém IQ. Matylda se moc těší, často si s Bagetkou povídá a hladí jí přes pupík. Jestli to takové bude i v reálu, nejspíš jí samou láskou umačká. No, iluze si nedělám.
  V prvním těhotenství jsem si často dělala srandu, že bych klidně mohla být těhotná za peníze, když to tak dobře snáším. Kdepak, já cbyh mohla být těhotná zadarmo! Staršně mě to baví a představa, že těhotenství tu pro mě bude třebas už jen párkrát je pro mě, chm, bolavá? Myslím, že i páté těhotenství bych si užívala úplně stejně, jako první dvě. Prostě paráda.
 A tak vás prosím, mějte se mnou pochopení, když se vaše zásilka o den opozdí. Pravděpodobně jsem vytuhla půlkou těla na gauči, v ruce metr, tužku za uchem a přikrytá kusem Termolínu. Ale zítra, zítra tu vaší zásilku vážně zabalím!

Díky,

Martina

PS: a přikládám jedno foto, kdybyste náhodou nevěděly, na co jsou ty tyčky u šicího stroje - na skladování cívek!

Něco málo úpletů

 Obejvilo se mi tu něco málo úpletů a tak je dávám k dispozici i Vám. Je to prvotřídní kvalita, evropská práce a musím říct, že jsou opravdu nádherné. Kdyby se Vám jakákoliv z látek zalíbila a zatoužily byste po ní ve větším množství, ozvěte se, zkusíme to nějak vymyslet.

A večer snad přijde něco málo povídání a v prběhu týdne pak další překvapení  obchodě.
Krásný večer,
Martina

Jak začít háčkovat - řetízek

 Uháčkovat smyčku už jste se určitě bravurně naučily (pánové prominou), tak je čas posunout se o píď dál. Za smyčkou následuje řetízek, nejjednodušší útvar háčkování. Sám o sobě není nic extra a pravděpodobně ho samostatně nevyužijete, leč tvoří základ pro jakékoliv háčkování, které se nekoná do kruhu, takže se mu vyhnout nedá. Ale je to taková hračka, že to budete mít za chvíli v malíku. A třeba vás řetízek chytne tak, že vytvoříte nejdelší a nejužší šálu na světě, stejně jako já ve druhé třídě.
 A jdeme na to, základem je už zmíněná smyčka:

  Smyčka byla jednoduchá a zvládly jsme jí i bez háčku. Teď už je ale načase vzít ho do ruky a dát se do díla. Hurá na to.

 

 Háček prostrčíme připravenou smyčkou. Prostrkuji tak, aby háček šel ze směru krátkého konce, kterýžto směřuje do mé pravé ruky. Pokud si fotku zvětšíte, uvidíte, jak se smyčka trošičku kroutí směrem nahoru, snaží se postavit kolmo. Z toho se pak lehce pozná správný směr. Ale nebojte, i když tam háček bude naopak, tak se to povede, jen bude možná začátek trochu kostrbatý.

 Levou rukou si chytíme přízi a připravíme si jí na háčkování. Jak na to? Podívejte se na návod jak vést přízi při háčkování. Mezi palcem a prostředníčkem levé ruky pak přidržujeme volný konec příze visící ze smyčky.

 A teď přijde základní kámen háčkování. Oni jsou vlastně dva: nahození a protažení. Nejdříve se vrhneme na ten první, tedy nahození. To vidíte na obrázku nahoře. Nahazujeme přízi na háček, proto příze vede horem, přes háček. Pro představu popis z druhé strany: háček za zasouvá pod přízi, míří vzhůru, pootáčí se cca o 90° aby se jeho zobáček dostal nad přízi, snadno ji zachytil a mohl jí za sebou táhnout.

 

 Protažení je pak už velice jednoduché, že se mi dokonce nepodařilo ho na fotku zachytit. Háček se zachycenou přízí se plynulým pohybem táhne do smyčky, kterou se provlékne a tím se nahozená příze stává novou smyškou. Složité? Jenom dokud to nezkusíte.

  Co by vám mohlo zhatit plány? Nejčastěji nejspíš příliš povolená, nebo příliš utažená smyčka. Pokud je smyčka příliš povolená, budete mít oka řetízku velká a pravděpodobně i nesouměrná. Ale to je problém čistě estetický, technickou stránku věci to neohrozí. Zatímco pokud máte smyčku okolo háčku pevně utaženou, po nahození se vám do něj nebude chtít háček při protahování vejít a budete muset povolovat. Nicméně vše je o cviku a během dvou dnů budete mít řetízek jak vysoustružený. Ještě podotknu, že utažení smyčky na háčku korigujete polohou ukazováčku na levé ruce, kolem kterého běží příze, než doběhne do smyčky. Čím víc vztyčený ukazováček, tím víc utažená smyčka.

 A tady nahoře už máme řetízek tvoření pevným (prvním) okem, dvěmi oky a následující smyčkou. Ptáte se, jaký je rozdíl mezi okem a smyčkou? Já sama pro sebe nazývam okem ukončenou smyčku. Takže smyčka je pouze to, kde je zapíchnutý háček, všechno ostatní, co už háček opustil, zovu okem. Ale je to čistě můj, laický popis, neberte ho prosím jako dogma a neděste se, když někdo používá termíny jiné. Vysoká škola háčkařská se ještě neutvořila aby sjednotila názvosloví a tak máme volnou ruku, co se naší krasomluvy týče.

  A tady už náš dnešní finální výtvor. V ideálním světě by bylo jedno očko jako druhé, ale jelikož náš svět je plný krásných drobných nedostatků a já jimi dokonce překypuji, je i můj řetízek roztomile kostrbatý. Ale co, hlavně že je můj.

 Doufám, že už i vy máte svůj první řetízek a že netrpělivě vyhlížíte až se vzchopím a napíšu další pokračování háčkařského minikurzu.

Nashle příště,

 Def

Stužkování

 Ne, nebojte se, maturitní ples už mám vážně dávno za sebou. A ani vlastně nevím, co to stužkování bylo. To jak vám přes hlavu přetahovali šerpu? Tak to jsem absolvovala. A dodnes mě pálí pocit zklamání, že se neuchytil můj návrh na nápis na šerpě. Navrhovala jsem "My vážně nejsme lesby", což mi při třídě 32 holek přišlo vtipné. Pár odvážlivých mě podpořilo, ale nakonec bohužel zvítězilo "Všechny krás(k)y světa" a tak jsem se na maturitním plese styděla a zlobila. No a to je asi vše, co ve mě z toho slavnostního dne zůstalo.
 Ještě si pamatuju, že mě táta přemlouval ať jdeme radši kouřit, místo tančit valčík.
 A rozkošná maminka mé nejlepší kamarádky, která hodila směrem k mé mamce a macešce (nevlastní mámě) senzační bonmot. Když jsme se sunuli s tátou parketem, nahnula se zvědavě přes zábradlí. Zacílila na nás pohled a pak, těkaje spravědlivě očima z mámy na macešku, prohlásila: "No, ten váš taky není žádnej lev salónů, co?".
 Moje třídní mě odchytla, aby mi sdělila dvě milé zprávy. Jedna byla, že pokud nezačnu jíst, maturity se nedožiju (trápila mě nejspíš nešťastná láska) a druhá byla, že jsem si dokázala zkrátit střední školu o rok. Opravdu mi tam, na naleštěném parketu, spočítala, kolik jsem měla zameškaných hodin a dopočítala se toho, že jsem na střední školu chodila o rok méně, než moji spolužáci. Ani si nepředstavuju, za jak dlouho jsem vystudovala vysokou.
 Dneska už na sobě nemusím nosit potupný nápis, ani mě do hrudi nepíchá špendlík od zařazující stužky. A tak jsem na stužky už trochu změnila názor a některé se mi dokonce začly i líbit. A tak je předkládám i vám. Jako vždy je najdete v obchodě.

 
 A víte co? možná je nakonec stužkování něco úplně jiného. Je to už tak dávno... A komu na tom nakonec záleží?

Ňůvinky

 Včera jsem si libovala, jak se krásně aklimatizuju. Že už je to venku docela dobré, že dokážu dojít na poštu a zpátky, aniž bych drkotala zubama. Tak sjem si říkala, že je docela velká šance, že tu zimu letos přežiju. A pak jsem přišla domů a na teploměru bylo 11°C. Málem to se mnou seklo. Je tedy vcelku jasné, že u nás se musí zateplovat, zateplovat a zateplovat.
 A v rámci zateplování jsem objednala pořádný balík výztuh. Nejteplejší je klasicky Termolín 180 g , nově i ve verzi Termolín 180 g duté vlákno. O něco slabší je Termolín 80g, ale zahřeje vás nepochybně. A ostatní výztuhy? Přibyl například Novolin v gramáži 30 g a 40 g, slabší, ale výkoná výztuha Ronopast 40+18 g. Fixační mřížky a fixační pavučinky v různých šířích. A supertlustý Ronolin 140, který z každého kapsáře udělá takové měkčí prkno.
 Další novinkou dnešního dne je Vylen, což je uchvancancující materiál, který by v každé tvořivé dílně neměl chybět. Určitě ho využijete i jako výztuhu, ale můžete z něj například vyrábět zvířátka do vany, nebo, a to vám v některém z příštích blogů ukážu, vyrábět domácí razítka prostým vystřihováním a vyřezáváním.
 Koneckonců všechno najdete v novinkách. Na fotky se samozřejmě chystám, ale předvánoční atmosféra, hojně poprášená moukou a cukrem, mě jaksi brzdí, budou tedy přibývat postupně.
 Tak hurá na nákupy, o Vánocích bude času na tvoření habakuk.

Překročit svůj stín

 Sice jsem nechtěla nic psát a všechno si to nechat až po víkendu, ale panika mi nedá. Hrdlo se mi úží, dech se mi krátí a veškeré vnitřnosti se snaží zakutat co nejhlouběji do těla. Ano, mám strach. A děsný. Zítra jdu totiž na kurz zpěvu, po kterém jsem (zřejmě v pomatení smyslů) zatoužila. Kreslení se vyvedlo o tom žádná (a ano, ty fotky vážně hned naskenuju), ale jak jsem si někdy mohla myslet, že bych snad mohla něco zazpívat? A před lidma? Můj ty bože!
 Nejhorší je, že začala panikařit i má věrná duše, který jde se mnou a zpívá o moc líp než já. Co mám potom dělat já? Úspěšně se mi dařilo kurz vytěsňovat z podvědomí, takže dnešní objev toho, že zítra v pět je nástup mě celkem zaskočil. Ale zas se od té doby bojím o to víc, takže se doba sladké nevědomosti vyvažuje mírou mého děsu. Na lopatky mě dostalo slovo "sólo". Jo, ve skupině, to se ještě dokážu schovat, tvářit se, že pusu otvírám a občas i odvážně něco šeptnout. Ale abych zazpívala před skupinou lidí? Nemožné! Vždyť já nezazpívám ani pře panem O. A to před ním dělám horší věci! (Když se mě ptal jaké, odpověděla jsem drbání v uchu)
 Ach jo, budu zaručeně jediný člověk, který nejenže se zpívat nenaučí, ale ani se neodváží otevřít pusu. Dost truchlivá představa.
 A tak mi prosím, držet palce, abych zítra překročila další kousek svého stínu. Potřebuju to. Jak palce, tak překračovat stín.