pondělí 12. prosince 2011

Stužkování

 Ne, nebojte se, maturitní ples už mám vážně dávno za sebou. A ani vlastně nevím, co to stužkování bylo. To jak vám přes hlavu přetahovali šerpu? Tak to jsem absolvovala. A dodnes mě pálí pocit zklamání, že se neuchytil můj návrh na nápis na šerpě. Navrhovala jsem "My vážně nejsme lesby", což mi při třídě 32 holek přišlo vtipné. Pár odvážlivých mě podpořilo, ale nakonec bohužel zvítězilo "Všechny krás(k)y světa" a tak jsem se na maturitním plese styděla a zlobila. No a to je asi vše, co ve mě z toho slavnostního dne zůstalo.
 Ještě si pamatuju, že mě táta přemlouval ať jdeme radši kouřit, místo tančit valčík.
 A rozkošná maminka mé nejlepší kamarádky, která hodila směrem k mé mamce a macešce (nevlastní mámě) senzační bonmot. Když jsme se sunuli s tátou parketem, nahnula se zvědavě přes zábradlí. Zacílila na nás pohled a pak, těkaje spravědlivě očima z mámy na macešku, prohlásila: "No, ten váš taky není žádnej lev salónů, co?".
 Moje třídní mě odchytla, aby mi sdělila dvě milé zprávy. Jedna byla, že pokud nezačnu jíst, maturity se nedožiju (trápila mě nejspíš nešťastná láska) a druhá byla, že jsem si dokázala zkrátit střední školu o rok. Opravdu mi tam, na naleštěném parketu, spočítala, kolik jsem měla zameškaných hodin a dopočítala se toho, že jsem na střední školu chodila o rok méně, než moji spolužáci. Ani si nepředstavuju, za jak dlouho jsem vystudovala vysokou.
 Dneska už na sobě nemusím nosit potupný nápis, ani mě do hrudi nepíchá špendlík od zařazující stužky. A tak jsem na stužky už trochu změnila názor a některé se mi dokonce začly i líbit. A tak je předkládám i vám. Jako vždy je najdete v obchodě.








 
 A víte co? možná je nakonec stužkování něco úplně jiného. Je to už tak dávno... A komu na tom nakonec záleží?

sobota 10. prosince 2011

Ňůvinky

 Včera jsem si libovala, jak se krásně aklimatizuju. Že už je to venku docela dobré, že dokážu dojít na poštu a zpátky, aniž bych drkotala zubama. Tak sjem si říkala, že je docela velká šance, že tu zimu letos přežiju. A pak jsem přišla domů a na teploměru bylo 11°C. Málem to se mnou seklo. Je tedy vcelku jasné, že u nás se musí zateplovat, zateplovat a zateplovat.
 A v rámci zateplování jsem objednala pořádný balík výztuh. Nejteplejší je klasicky Termolín 180 g , nově i ve verzi Termolín 180 g duté vlákno. O něco slabší je Termolín 80g, ale zahřeje vás nepochybně. A ostatní výztuhy? Přibyl například Novolin v gramáži 30 g a 40 g, slabší, ale výkoná výztuha Ronopast 40+18 g. Fixační mřížky a fixační pavučinky v různých šířích. A supertlustý Ronolin 140, který z každého kapsáře udělá takové měkčí prkno.
 Další novinkou dnešního dne je Vylen, což je uchvancancující materiál, který by v každé tvořivé dílně neměl chybět. Určitě ho využijete i jako výztuhu, ale můžete z něj například vyrábět zvířátka do vany, nebo, a to vám v některém z příštích blogů ukážu, vyrábět domácí razítka prostým vystřihováním a vyřezáváním.
 Koneckonců všechno najdete v novinkách. Na fotky se samozřejmě chystám, ale předvánoční atmosféra, hojně poprášená moukou a cukrem, mě jaksi brzdí, budou tedy přibývat postupně.
 Tak hurá na nákupy, o Vánocích bude času na tvoření habakuk.

čtvrtek 1. prosince 2011

Překročit svůj stín

 Sice jsem nechtěla nic psát a všechno si to nechat až po víkendu, ale panika mi nedá. Hrdlo se mi úží, dech se mi krátí a veškeré vnitřnosti se snaží zakutat co nejhlouběji do těla. Ano, mám strach. A děsný. Zítra jdu totiž na kurz zpěvu, po kterém jsem (zřejmě v pomatení smyslů) zatoužila. Kreslení se vyvedlo o tom žádná (a ano, ty fotky vážně hned naskenuju), ale jak jsem si někdy mohla myslet, že bych snad mohla něco zazpívat? A před lidma? Můj ty bože!
 Nejhorší je, že začala panikařit i má věrná duše, který jde se mnou a zpívá o moc líp než já. Co mám potom dělat já? Úspěšně se mi dařilo kurz vytěsňovat z podvědomí, takže dnešní objev toho, že zítra v pět je nástup mě celkem zaskočil. Ale zas se od té doby bojím o to víc, takže se doba sladké nevědomosti vyvažuje mírou mého děsu. Na lopatky mě dostalo slovo "sólo". Jo, ve skupině, to se ještě dokážu schovat, tvářit se, že pusu otvírám a občas i odvážně něco šeptnout. Ale abych zazpívala před skupinou lidí? Nemožné! Vždyť já nezazpívám ani pře panem O. A to před ním dělám horší věci! (Když se mě ptal jaké, odpověděla jsem drbání v uchu)
 Ach jo, budu zaručeně jediný člověk, který nejenže se zpívat nenaučí, ale ani se neodváží otevřít pusu. Dost truchlivá představa.
 A tak mi prosím, držet palce, abych zítra překročila další kousek svého stínu. Potřebuju to. Jak palce, tak překračovat stín.