čtvrtek 31. ledna 2013

Do nového roku

 Nedávám si  předsevzetí. Znám se. Nesplnila bych je, tak proč se zbytečně trápit a způsobovat si ujímání ? Kdysi dávno jsem si do diářů na první stránku psala rádoby vtipné hlášky typu "nechodit s alkoholikem, workoholikem a jiným druhem šílence", "nevstávat jen proto, abych si večer mohla jít lehnout" a podobné. Jasně že to bylo to, co mě následujícím rokem provázelo. Jak ostatně jinak. A tak jsem toho radši nechala.
 Ani letos neudělám výjimku, žádné předsevzetí nemám. Ale mám na paměti malé, plíživé změny. Předsevzetí je něco radikálního, skok do ledové vody. Od teď tak a ne jinak. Staré struktury zapomenuty, honem to dělat po novu. Na to já nejsem. Nebo na to jsem - ale moc líná. Málo radikální. Proto na to půjdu od lesa.
 Tentokrát jsem se začala připravovat zavčasu. Pěkně od podzima jsem zkoumala, co a jak vylepšit a hlavně, kudy do toho. V organizaci času, práce a domácnosti se necítím být zrovna mistrem, takže bylo jasné, že musím začít na těhlech polích. Chce to systém, protože bez systému mi to nepůjde. Vím to, zkouším to tak už dvacetosm let. Ovšem k přeorganizování může dojít velmi lehce, neradno to podceňovat. Už několikrát jsem zavedla systém a pak ho prostě nedodržovala. Jsem ten typ člověka, kterého nějaká posloupnost ve vykonávání prací absolutně nevzruší a s klidem v seznamech přeskakuje. Bez výčitek, jak jinak. Podívám se na položku "zalít kytky" a hop, najednou se přistihnu, jak plním další bod a češu si vlasy. Aniž bych se konvičky jen dotkla. Neuvěřitelné.
 A tak jsem sbírala doporučení, rady, tipy, moudré knihy a jiné a nakonec jsem vybrala. Budu se organizovat. Jupí!
 O práci se mi postará GTD a o domácnost FL a o čas se už postarám sama. Efektivně ho zabiju.
  Většina rad ohledně organizace času má jako první pravidlo něco ve smyslu: NEROZPTYLUJTE SE! Máte tedy vypnout telefon, zavřít dveře, vypnout upozornění na emaily a nebo si dokonce úplně vyčistit pracovní plochu, aby vás od daného problému nerozptylovalo skutečně vůbec nic. Žádné čtení zpráv, žádný vtipný blog. Žádné vaření kávy, žádná sušenka. Žádný telefon, žádný skype, žádný pokec na FB. Žádný kolega, žádný dodavatel, žádné děti. A tady bohužel krachuje moje snaha o organizaci času. Organizovat se chci, ale děti kvůli tomu ze světa nesprovodím. Představa, že bych si denně urvala třebas 50 minutový blok bez vyrušování, je mi blízká asi jako let do vesmíru. Už několik let jsem nebyla bez přerušení na záchodě, natož u počítače. Když se náhodou (opravdu velkou náhodou) večer zadaří, robátka usnou  a spí obě najednou a já mám čas posadit se k práci, nastává jedna z následujících možností:

  • Jsem tak ubitá po celém dni, že se vybičuju k přečtení několika blogů a pak jen klikám na F5 na svých oblíbených diskuzních fórech a čekám, až se po uspávání sleze bandička podobných zoufalců, jako jsem já a budeme si přizvukovat v debatách vedených velmi lehkým tónem. Nikdo z nás na víc nemá pomyšlení.
  • Jsem rozhodnutá vrhnout se do práce a pokořit to, co tu na mě čeká od prosince. Uvařím si předem kávu, vezmu si i tu sušenku (zakázáno!) a zasednu. Ovšem díky enormnímu množství otevřených oken je můj počítač k uzoufání pomalý a já neustále překlikávám mezi tabulkou/emailem/diskuzí/psaním článku. Dokonce jsem se do toho naučila včlenit i třídění své vstupní schránky a v mezičasech si archivuji dokumenty. A navíc, jedna malá, maličká část mozku mi neustále našeptává "ani nezačíej, vždyť jdeš zase hned kojit...", potvora.
 V obou případech je výsledkem to, že neudělám vlastně nic. Jen u prvního způsobu se tomu nedivím, zatímco u druhého nechápu, jak je možné, že jsem strávila tolik času prací a vlastně jsem vůbec nic neudělala.
 S O. máme dohodu. Když je večer pryč (a tudíž mám na starosti všechno to podávání dudlíků, pití, plyšáků, nočníků, houpání, přikrývání a nošení já), můžu si vybrat čtyři hodiny času jako náhradu. Ty pak věnuji skutečně produktivní práci. Snové. Jen jsme to nějak zapomněli uvést v realitu. Mně se na O. nechce moc tlačit a jemu se nechce mě přesvědčovat, že jsem si vymyslela nesmysl. A tak je to zatím  v přípravné fázi. Ale řeknu vám, jednou jsem zatlačila a vydupala jsem si celý pracovní den a to byla taková balada, že jsem snad i pochopila, proč se lidi do práce těší! Tak třeba se mi na jaře poštěstí znovu.
 Takže zatím organizace času poněkud pokulhává. Vlastně přes den u počítače nestíhám nic, kromě prokrastinace. A jelikož za čas strávený u počítače neudělám lautr nic, je třeba tento čas omezit a nasměrovat ho jinam. Počítač si pak lze ponechat na ty vzácné chvíle klidu, kdy děti spí. Ať už to pak dopadne variantou jedna, nebo variantou dvě. Závěr prvního pozorování tedy je, že přes den nemá cenu přibližovat se k počítači. Z pracovního hlediska je to neefektivní a nesmyslné. Plynou z toho jedině výčitky a občas i nějaký ten vztek. Když už k počítači, pak jedině za zábavou.
 Nu, začíná se mi to organizování líbit.

Krásný večer,

Martina
 

úterý 29. ledna 2013

Síla slova, síla myšlenky

 "To zas bude den," syčím vztekle když se sápu z postele, pod paží svírajíc fňukající nemluvně a za záday majíc vřískající mluvně.  Už zase mě probudily před osmou. Dokonce i před sedmou. A každý ví, že to prostě nesnáším. A navíc, že už neusnu. Začala s tím M. vrtí se, potřebuje se napít, vzdychá, áchá, šeptá si cosi pro sebe a mě leze hladina adrenalinu nahoru, jak rtuť teploměru na Sahaře. Vnitřně se vztekám, protože vím, že už neusnu a navíc jsem si jistá, že za chvíli probudí i Bětku a to potom už budem muset vylézt z postele, protože jinak tam budou dělat bordel a budit O., který včera koncertoval, takže se potřebuje dospat.
 "Lež klidně nebo vzbudíš Bětu," šeptám s těžko zastíranou zlostí. "Víš co to znamená klidně?", ptám se výhružně. "To mě vážně nemůžeš nechat vyspat?", stěžuju si.
 A je to tady, Bětuška se začíná vrtět, v očích Matyldy vidím vítězný třpyt, povedlo se, bude se vstávat. Jsem naštvanější než naštvaná, z postele lezu a soptím u toho vzteky. Je mi jasný, že to bude den naprd, Matylda málo spala, bude unavená, už v jednu odpoledne začne pofňukávat. Jenže kdybych jí dala spát, tak půjde večer až v půl jedenáctý a druhý den bude nepoužitelná. To nemá řešení. Bětu můžu prakticky ihned uložit, protože když si nenaspí svoje noční minimum, je protivná jak šmirgl. Navíc když jí nechám vzhůru o chloupek déle, přetáhne se a neuspím jí další dvě hodiny, tak už bude vřískat únavou, já budu mít hlavu jak škopek a budem tu na sebe ječet všechny tři.
 A víte vy co? Přesně tohle všechno se stane. Do puntíku. Napsala jsem si k tomu totiž scénář a celé moje Já se snaží o jeho naplnění. Už jen nenávistným ranním "to zas bude den" jsem si naprogramovala naprosto nemožný den, kdy se nic nebude dařit a všechno bude nalevačku. Pak to ještě mohutně posichruju tisícem katastrofálních představ, které rozvinu do nejjemnějšího detailu, abych tím okolí nedala sebemenší šanci mi ten hnusný den nějak vylepšit. Prostě mám jasno jaký bude a basta. 
 A proč to vlastně dělám? Zvlášť, když to vím? Síla zvyku. Staré vzorce jsou zapsané tak hluboko, že dostat je zpod kůže je asi jako kdybych se snažila kartáčkem na zuby vyčistit podlahu na Hlavním nádraží. Že to mám blbý? A že vy to nemáte? Nu, pojďte se se mnou na pár tradičních hlášek podívat...

  • "To je strašně pěkné!" - no pozor pozor, je to tedy pěkné, nebo je to strašné? Něco je tu divně, obojí to totiž být nemůže, ne? Strašně pěkné, děsně príma, hrozně dobré... Všechno to jsou tak trochu protimluvy.
  • "Jsem to ale pako/debil/nemehlo!" Vážně myslíte, že je dobře takhle o sobě mluvit? A že se to nikde neprojeví? Říkáte podobné věci o ostatních? Když se Váš muž řízne při otvírání o konzervu, řeknete mu spíš "to se občas stane" nebo "to jsi ale debil/nešika". A když si to nedovolíme ke svému muži, proč si to dovolíme k sobě? Proč snižujeme svojí hodnotu?
  • "Stalo se něco? - Nic!" Vysloveno s náležitým tónem a pořádným důrazem na slovo "nic". Proč lžeme? Každému, kdo má funkční uši, nebo dobře nastavené naslouchátko musí být jasné, že se něco stalo. Tak proč to neříct?
 Před více než rokem mi na meditaci s názvem Síla slova Tereza ukázala příkladů ještě mnohem víc. Sami určitě najdete podobné ve svém okolí. O některých dalších budou i mé další články, protože si zaslouží větší prostor a už dlouho ve mě zrají. Nosným kamenem tehdejšího meditačního večírku byla myšlenka, že "Slovo vyvolává v hlavě obraz, ten vyvolává pocit. V pocitech se nedá lhát a předstírat." Co je to vlastně slovo? "Slovo je ozvučená myšlenka. Čin je pak myšlenka materializovaná." Čím víc negativních slov, tím víc negativních myšlenek a tím víc negativních činů. Ne jen od nás, ale i kolem nás. To, čemu věnujeme energii si přitahujeme. A pokud od rána vydávám energii na představy o zkaženém dni, není se co divit, že si zkažený den přitáhnu. Už jen proto, abych sama sebe nezklamala a dostala to co chci.
Funguje to i obráceně? Můžu dostat to co chci, když je to pozitivní  Můžu si "způsobit" skvělý, veselý den? Jistěže můžu. A o tom zas jindy.
 Zkuste si tenhle týden všímat slov okolo sebe. Poslouchejte lidi, poslouchejte děti. Děti jsou naším zrcadlem a to co vychází z jejich úst tam nedal nikdo jiný než my. Zkuste si spočítat, kolik protimluvů denně řeknete. Zkuste si spočítat, kolikrát sami sebe zaškatulkujete (jsem nemožná, nešika, tlustá, k ničemu, pomalá, cokoliv). Zkuste si spočítat kolik negativismu tím šíříte kolem sebe.
 Závěrem chci poděkovat Tereze z Vědomého mateřství, její meditační seance mě nasměrovaly tam, kde se nacházím dnes. Určitě jsem se nezbavila všech slovních nešvarů, ale učím se. A dnes, po roce a něco, vidím, že spousta mých zlozvyků už je hudbou minulosti, už se mě netýkají, vzorce už jsou přepsány. Bylo a je to těžké, ale poznání toho, že to doopravdy jde, že já sama můžu změnit něco, co je zažrané tak hluboko, mi dává sílu jít a bojovat i v ostatních oblastech. A že jich je.

pondělí 28. ledna 2013

Rychlovka - patenty a úplety

 Dávám na vědomí, že probíhá jedna hromadka. Objednává se z Wendy. Doporučuji zaměřit se na jejich patentky, které jsou fakt kvalitní a nezhrdnout ani nějakým tím potištěným úpletem. Sovy ve městě mám doma a jsou vyvedené ;) Něco málo lákadel:







Že je to takové rozeskákané, toho si prosím nevšímejte, šicí vlastnosti to neovlivní ;)
V případě zájmu mi pište na email.
Uzávěrka je 31.1.2013

neděle 20. ledna 2013

Co mám dělat, aby mi malé dítě usínalo samo a v pravidelný čas?


 Dnes ráno na mě z emailu vybafla tahle otázka. Nebyla určená přímo mně, ale jelikož jsem byla mezi adresáty, nedalo mi to a odpověděla jsem. Kdo mě zná, ví, že po ránu nejsem zrovna z nejmilejších a zvlášť když vstanu dřív, než se na budíku objeví osmička. Pak běda všem, kdo mi cestu zkříží. A ještě navíc, když mají nějaké otázky...

Co mám dělat, aby mé dítě usínalo samo a v pravidelný čas?

Milá X,
 tak zaprvé, odpověď na Vaší otázku je nejspíš: pořídit si tamagoči. Děti, které usínají sami a v pravidelný čas jsou velkou, opravdu velkou raritou. Ve svém okolí mám asi dvě a řekla bych, že tu jsou proto, aby nás, ostatní maminky, doháněly k šílenství a ke skřípění zubů závistí.
 To, co je správné pro Vás a Vaše dítě poznáte podle toho, že budete spokojená. Ať už to zahrnuje Estvillovu metodu kontrolovaného pláče, nekontrolovatelné řvaní, uspávání v náručí na balonu, spaní ve společné posteli, uspávání kojením, cokoliv. Pokud o své zvolené metodě budete pochybovat, nebudete spokojená ani Vy, ani Vaše dítě. Není dobrých a špatných cest, jsou jen ty, které Vám vyhovují méně a ty, které Vám vyhovují více.
 Já jsem s první dcerou od čtyř měsíců zaváděla režim s rituálem. Každý večer přibližně ve stejný čas vykoupat, v posteli přečíst pohádku, nakojit a spát. I za cenu toho, že jsem třeba dvě hodiny ležela s ní v posteli a čekala, až usne. Nepomohlo to. V noci se kojila do dvou let a doteď neusíná sama.
 Druhá dcera nemá žádný rituál ani žádný pevný čas. Řídím se její únavou, což ovšem není úplně lehké vystihnout. Často se jedná o velmi krátký časový úsek v řádu minut, kdy už je unavená, ale ještě není přetažená a tak usne snadno a sama. Bětušku v sedmi měsících zavinuji a dávám spát do hacky. Pokud vystihnu ten pravý čas, jen se tam zavrtí a sama usíná. Občas potřebuje moje ruce na hlavě a zabere do pár minut. A pokud jí přetáhnu a je opravdu unavená, tak nezabere bohužel nic. V takových případech se řídím svou spokojeností.  Většinou jí vyndám a nechám chvíli si hrát. Někdy jí nosím v náručí. Někdy jí zpívám. A někdy jí i nechám řvát, protože prostě potřebuji prostor a pokud bych se jí musela jít věnovat, tak jí nejspíš zmydlím do modra.
 Takže tak, obě děti spí s námi v posteli, miluju jejich blízkost a navíc, představa, že bych za noc několikrát vylezla z postele a šla kojit, mě přivádí k mdlobám. Takhle jsem vyhrnu tričko a pokračuji v spánku.
 Každé z mých dětí je jiné, stejně jako jsou jiné všechny ostatní děti a ostatní matky. Není univerzální pravidlo, aplikovatelné na všechny. Poslechněte si rady ostatních, podívejte se, jak to u nich funguje a pak jděte a vysbírejte si z toho to nejlepší pro Vás, šité Vám na míru. A nedbejte toho, že někdo nad Vaším způsobem bude povytahovat obočí, každý jsme přeci unikát a každý to může mít jinak.
 A pokud se ohlédnu zpětně, tak ne, nic bych jinak nedělala. Je to tak krátký časový úsek a leckdy večerní uspávání v posteli je jediná chvíle, kdy se dítěti věnuji na 110%, na což jsem celý den neměla čas. 
 A ještě takový dovětek od mé kamarádky, která opravdu vše dokáže vzít pozitivně: ta se při uspávání dětí cvičila v meditaci, protože až dokáže meditovat vedle skotačících robátek, pak teprv bude opravdu mistrem ;)
Když spí...
A když bdí...
Krásný den


PS: Nikdy bych tomu nevěřila, ale během psaní tohoto příspěvku jsem zvládla zapomenout mluvnické pády a jelikož muž spí, musela jsem se ponížit natolik, že jsem je vygooglila. Neuvěřitelné.

pátek 4. ledna 2013

24 lžiček

 Máme doma 24 lžiček. Kávových. Vážně, sama jsem je spočítala a nevynechala jsem ani jedinou. Dokonce jsem kvůli tomu utřela nádobí, abych měla jistotu, že mi žádná neunikne. A když tam tak všechny ležely v přihrádce, spočítala jsem si je. Dvakrát. Pak jsem hodila oko do vedlejší přihrádky, kde jsou lžičky plastové, Matyldiny. Bylo jich tam devět. To máme dohromady 33 lžiček. Slušná kupička. Tak jak je sakra možné, že každý, opravdu každý den, sáhnu do přihrádky a ona je pustoprázdná? Není tam ani jedna, ani ta nejmenší lžička.
 Chvíli jsem tenhle zvláštní jev pozorovala. Vím už o mizení ponožek (za to může ponožkožrout), o mizení kalhotek (za to může náš pes), mizení telefonů a klíčů (většinou práce dětí), ale nikdy jsem ještě neslyšela o mizení kávových lžiček. Když jsem se přesvědčila, že se jedná o jev periodicky se opakující, rozhodla jsem se, že si na to došlápnu. Ani ta minilžička, co kdysi Matylda ukradla na zasedání sněmovny, mi neunikne.
 Ráno si jako první věc vařím kafe. Teda vařila jsem si, dnes už si několik let vařím Caro. Spotřeba lžiček je u toho ovšem stejná. Tedy jedna lžička, dělám si čárku. Jelikož jsem lenoch (někdo tomu taky říká prase), vystačím celý den s jedním hrnečkem a jednou lžičkou, takže spotřeba mírná a na tomhle poli není třeba hledat únik.
 Dál následuje snídaně. Ovesná kaše, dělám si čárku a sahám pro další lžičku. Ještě jednu budu potřebovat na med. Zadumaně stojím s lžičkou opatlanou od kaše a uvažuju, jestli když jí olíznu a ponořím do medu, bude se to počítat jako kontaminace. Bude. Kapituluju a sahám pro další lžičku. Však je zatím třetí, trochu rozmařilosti si můžu dovolit. Nastává první zásek na poli barevných, plastových lžiček a modrá jde snídat s Matyldou.
 Citrónek, moje každodenní pití. S příchodem chladných dnů kombinuju vodu vodovodovou s vodou vařenou a dopřávám si tam vitamínově horké pití. K vyškrábání citronu z chemicky zaneřáděné slupky potřebuju koho? Lžičku. Další čárka.
 Matylda si jde pro jogurt, po očku sleduju, co za lžičku si vybere. Když v její ručce zahlédnu zelený záblesk plastu, oddechnu si úlevou. Je to holka šikovná, ví, že maminku netřeba dráždit.
 Matylda si dává přesnídávku, růžová je fuč. Má jich celkem devět, ale tímhle tempem jí to teda do večera nevydrží.
 Matylda obědvá polívku, žlutá lžička je z kola venku. Naše skóre se začíná vyrovnávat. Já si dávám smaženou rýži, jím jí z mističky. Malou lžičkou. Čárka.
 Matylda chce čaj. S medem, zase čárka. Už z nich mám pomalu plot.
 Jdeme na procházku, tam snad spotřeba lžiček bude minimální.
 Po návratu jako první běžím k šuplíku, ani jsem Matyldě nesundala boty. Jsou tam, uf. Vypadá to sice, že je jich míň, ale ještě tam nějaké zůstaly.
 Vrací se muž, živitel. Lísám se a dělám mu kávu. Vezmu na to čistou lžičku, protože když mě jednou přistihl  jak mu dělám kávu do nevypláchnutého hrnku, tvářil se dost ublíženě (a to neví, že u táty v dílně se nádobí teda nijak moc nemyje, hehe). Zase čárka.
 Matylda chce v večeři polívku. Při rozmíchávání bujonu v hrnečku padne za vlast další lžička. Pořád se ještě držíme docela statečně. Matylda spotřebuje oranžovou.
 Jdu uložit Matyldu a cestou zpět se zastavuji v kuchyni, abych nahlédla do šuplíku. Nevěřím vlastním očím! Na dně šuplíku se krčí a třesou dvě lžičky. Kam se sakra poděl ten zbytek? Podrobuji muže výslechu třetího stupně, drží se ovšem statečně a zapírá, že by mě cokoliv společného s mizením kuchyňského náčiní.
 Propadám panice. Vždyť plán byl přece tak jasný. Za každou lžičku, vyndanou z šuplíku, si udělám čárku. Vím, že mám tendence se obelhávat, ale že by tak moc? Jistě, občas se přesvědčím, že po jedné čokoládě člověk neztloustne a že vynechané cvičení nikomu neublíží. Umím si rozumově vysvětlit spoustu zdánlivě nevysvětlitelných věcí. Ale nebudu se přeci podvádět u počítání lžiček. Nebo budu?
 Tak či tak, v šuplíku není ani jedna lžička, ve dřezu se kupí hora nádobí, která hrozí, že nás zavalí a já bych možná místo počítání lžiček měla spíš lžičky umývat.
 Anebo víte co? Dám si nohy na stůl a při další návštěvě Ikea přikoupím dalších dvanáct lžiček. To by bylo, abych to nepokořila!

Krásný den

Martina

PS: A přihodím i dvacet plastových, protože až začne jíst i Bětka, to bude teprv spotřeba.

čtvrtek 3. ledna 2013

Krásný nový rok!

 Pomalu se učím psát místo dvanáctky třináctku, pomalu si zvykám, že je zase leden a dny se prodlužují. Pomalu se dostávám do pracovního tempa a pomalu se těším, že letos, letos budu opravdu šít.
 A tak bych Vám všem ráda poděkovala za přízeň, kterou jste nám v minulém roce věnovali a doufám, že i v roce letošním se spolu budeme setkávat, nejen u šití. Těšíme se na Vás!
Krásný rok 2013!