Do nového roku

 Nedávám si  předsevzetí. Znám se. Nesplnila bych je, tak proč se zbytečně trápit a způsobovat si ujímání ? Kdysi dávno jsem si do diářů na první stránku psala rádoby vtipné hlášky typu "nechodit s alkoholikem, workoholikem a jiným druhem šílence", "nevstávat jen proto, abych si večer mohla jít lehnout" a podobné. Jasně že to bylo to, co mě následujícím rokem provázelo. Jak ostatně jinak. A tak jsem toho radši nechala.
 Ani letos neudělám výjimku, žádné předsevzetí nemám. Ale mám na paměti malé, plíživé změny. Předsevzetí je něco radikálního, skok do ledové vody. Od teď tak a ne jinak. Staré struktury zapomenuty, honem to dělat po novu. Na to já nejsem. Nebo na to jsem - ale moc líná. Málo radikální. Proto na to půjdu od lesa.
 Tentokrát jsem se začala připravovat zavčasu. Pěkně od podzima jsem zkoumala, co a jak vylepšit a hlavně, kudy do toho. V organizaci času, práce a domácnosti se necítím být zrovna mistrem, takže bylo jasné, že musím začít na těhlech polích. Chce to systém, protože bez systému mi to nepůjde. Vím to, zkouším to tak už dvacetosm let. Ovšem k přeorganizování může dojít velmi lehce, neradno to podceňovat. Už několikrát jsem zavedla systém a pak ho prostě nedodržovala. Jsem ten typ člověka, kterého nějaká posloupnost ve vykonávání prací absolutně nevzruší a s klidem v seznamech přeskakuje. Bez výčitek, jak jinak. Podívám se na položku "zalít kytky" a hop, najednou se přistihnu, jak plním další bod a češu si vlasy. Aniž bych se konvičky jen dotkla. Neuvěřitelné.
 A tak jsem sbírala doporučení, rady, tipy, moudré knihy a jiné a nakonec jsem vybrala. Budu se organizovat. Jupí!
 O práci se mi postará GTD a o domácnost FL a o čas se už postarám sama. Efektivně ho zabiju.
  Většina rad ohledně organizace času má jako první pravidlo něco ve smyslu: NEROZPTYLUJTE SE! Máte tedy vypnout telefon, zavřít dveře, vypnout upozornění na emaily a nebo si dokonce úplně vyčistit pracovní plochu, aby vás od daného problému nerozptylovalo skutečně vůbec nic. Žádné čtení zpráv, žádný vtipný blog. Žádné vaření kávy, žádná sušenka. Žádný telefon, žádný skype, žádný pokec na FB. Žádný kolega, žádný dodavatel, žádné děti. A tady bohužel krachuje moje snaha o organizaci času. Organizovat se chci, ale děti kvůli tomu ze světa nesprovodím. Představa, že bych si denně urvala třebas 50 minutový blok bez vyrušování, je mi blízká asi jako let do vesmíru. Už několik let jsem nebyla bez přerušení na záchodě, natož u počítače. Když se náhodou (opravdu velkou náhodou) večer zadaří, robátka usnou  a spí obě najednou a já mám čas posadit se k práci, nastává jedna z následujících možností:

• Jsem tak ubitá po celém dni, že se vybičuju k přečtení několika blogů a pak jen klikám na F5 na svých oblíbených diskuzních fórech a čekám, až se po uspávání sleze bandička podobných zoufalců, jako jsem já a budeme si přizvukovat v debatách vedených velmi lehkým tónem. Nikdo z nás na víc nemá pomyšlení.
• Jsem rozhodnutá vrhnout se do práce a pokořit to, co tu na mě čeká od prosince. Uvařím si předem kávu, vezmu si i tu sušenku (zakázáno!) a zasednu. Ovšem díky enormnímu množství otevřených oken je můj počítač k uzoufání pomalý a já neustále překlikávám mezi tabulkou/emailem/diskuzí/psaním článku. Dokonce jsem se do toho naučila včlenit i třídění své vstupní schránky a v mezičasech si archivuji dokumenty. A navíc, jedna malá, maličká část mozku mi neustále našeptává "ani nezačíej, vždyť jdeš zase hned kojit...", potvora.

 V obou případech je výsledkem to, že neudělám vlastně nic. Jen u prvního způsobu se tomu nedivím, zatímco u druhého nechápu, jak je možné, že jsem strávila tolik času prací a vlastně jsem vůbec nic neudělala.

 S O. máme dohodu. Když je večer pryč (a tudíž mám na starosti všechno to podávání dudlíků, pití, plyšáků, nočníků, houpání, přikrývání a nošení já), můžu si vybrat čtyři hodiny času jako náhradu. Ty pak věnuji skutečně produktivní práci. Snové. Jen jsme to nějak zapomněli uvést v realitu. Mně se na O. nechce moc tlačit a jemu se nechce mě přesvědčovat, že jsem si vymyslela nesmysl. A tak je to zatím  v přípravné fázi. Ale řeknu vám, jednou jsem zatlačila a vydupala jsem si celý pracovní den a to byla taková balada, že jsem snad i pochopila, proč se lidi do práce těší! Tak třeba se mi na jaře poštěstí znovu.

 Takže zatím organizace času poněkud pokulhává. Vlastně přes den u počítače nestíhám nic, kromě prokrastinace. A jelikož za čas strávený u počítače neudělám lautr nic, je třeba tento čas omezit a nasměrovat ho jinam. Počítač si pak lze ponechat na ty vzácné chvíle klidu, kdy děti spí. Ať už to pak dopadne variantou jedna, nebo variantou dvě. Závěr prvního pozorování tedy je, že přes den nemá cenu přibližovat se k počítači. Z pracovního hlediska je to neefektivní a nesmyslné. Plynou z toho jedině výčitky a občas i nějaký ten vztek. Když už k počítači, pak jedině za zábavou.

 Nu, začíná se mi to organizování líbit.

Krásný večer,

Martina