pátek 3. srpna 2012

Teror pokračuje

 Nedá mi to a musím se podělit o pokračování včerejšího klidného večera. Nebudu už pokračovat po pětiminutovkách, to bychom tu byli do rána (což někteří z nás stejně budou, že?), vezmu to prostě letem světem.

čtvrtek 2. srpna 2012

Klidný večer

Je 19:00. Obě holky jsou v posteli. Spolu se mnou. Bětka předpisově usíná ještě dřív než Matylda, která neustále vyžaduje drbání na zádech.
19:05 tuhne mi ruka.
19:10 Matylda klidně oddychuje. Nadzvednu hlavu a ujistím se, že to nehraje a doopravdy spí. Jupí! Obě udolány a já mám před sebou volný večer, senzace! Plížím se z postele a zvažuju pořádnou koupel, neb jsem po parném dni splavená jak ďas. Doma máme pěkných 33°C. Cestou do koupelny míjím dřez, kde mě zdraví nádobí nejmíň dva dny staré. Co ještě by mě mohlo pozdravit ani nechci vědět. Tak jo, začnu tím nejhorším.
19:15 Ruce po lokty od pěny, ignoruju téměř ucpané sítko u dřezu (to u nás prostě dělá O. Ano, i když odjede na víkend, tak to na něj prostě počká. blé). Jedním uchem zachytávám neklamné příznaky toho, že je někdo vzhůru. Ach jo. Vydávám se pro Bětu do ložnice. Zírá na mě a je jasné, že jakmile jí do pěti vteřin nezvednu spustí svlůj operní výstup. Ta holka má prostě páru. Dám Bětku vyčůrat a šoupnu jí do hacky. všichni přece vědí, že hacka je kouzelná, navodí dítěti pocit bezpečí, jemně se pohupuje, takže dítě se vrtěním vlastně samo uspí. Ano, vím to taky. Teď jen aby to věděla i Běta.
19:20 myju nádobí. Jde mi to skvěle. Funguju stylem: umyju nůž - jdu pohoupat Bětku - umyju skleničku - jdu vrátit Bětce dudlík - umyju talíř - jdu pohoupat Bětku - umyju vidličku - jdu pohoupat... No, dál už je to trochu nuda.
19:30 Bětka usíná. Zjevně jí zmohlo neustálé plivání dudlíku. Zvažuju pořádnou koupel. Ne, nejdřív prostě pokořím to nádobí a hlavně, hlavně si uvařím večeři. Dokážu si představit, že půjdu do postele špinavá jak prase (tři hodiny na dětském hřišti bez bot vykonají své), ale jít do postele hladová? To teda ne. Nacházím čtyři brambory, snad se z toho nepřejím. Stavím vodu na brambory, udělám si je pečené, i když to trvá strašně dlouho a určitě je to nezdravé. Brambory v hrnci, jdu si sednout k počítači. Hora podacích lístků, které je nutné spárovat s fakturami a zadat do systému hrozí, že mě zavalí. Opravdu se do toho už musím pustit. Blog počká.
19:40 Blog nepočká.
19:45 Bětka se budí. Potřebuje čůrat. Dávám jí čůrat nad umyvadlo, koná své. Šoupnu jí zpátky do hacky a znovu jí zopakuji, jak se jí tam má líbit. Zcela nevýchovně jí polohuji tak, aby ten dudlík prostě nemohla vyplivnout. Nenápadně jí ho zapřu vlastní rukou. Ovšem v panice z představy že se jí bude chtít blinkat jsem u hacky ještě častěji, než obvykle. Rezignuji a ruku jí posunu. Následuje obdobný tanec s houpáním a vracením dudlíka, jako probíhal při mytí nádobí. Všechno člověku trvá dvacetkrát dýl, když po sebemenším úkonu musí vykonat 15 kroků, zhoupnout a znovu se vrátit k rozdělanému. Jednu větu píšu asi dvě minuty. Proto jsou tak krátké.
19:55 Bětka usíná. Dle zkušenosti z předchozí hodiny mám deset minut klidu. buším do klávesnice jako zběsilá. Lituju, že jsem se nenaučila psát všema deseti. Kde já už dneska mohla být. Alespoň o stránku dál.
20:00 Brambory na pánvi, znovu zvažuju koupel. Ne, až po večeři. Lepší smrádek nežli hládek (drobná parafráze na moto "lepší smrádek nežli chládek", které s oblibou používám v zimě na horách).
20:05 Bětka stále spí, jsem v šoku! Dokonce až tak, že vlastně ani nevím, co bych měla dělat. Zametu cestičku z obýváku do kuchyně. Do rohů a koutů se nepouštím, nejsem žádný kaskadér. Bůhví, co by tam na mě mohlo číhat. I tak si na konci té pětimetrové cesty před sebou metu pěknou kupičku.

To by jeden nevěřil, jak výchova ve stylu AP při dvou dětech zamává s denním režimem. Mým cílem se stalo dopravit balíky na poštu a umýt nádobí. Víc od úspěšného dne nečekám. Že bych mířila tak vysoko, že zametu/vytřu/uklidím koupelnu/nedejbože něco ušiju to opravdu ne. Sice mi děda vždycky tloukl do hlavy že !malý je ten, kdo má malé cíle", ale na vlastní kůži jsem poznala, že pokud nemáte cíle, nehrozí vám zklamání z jejich nenaplnění. A tak je mi prostě jedno, že na konferenčním stolku vedle sebe leží lego, sto let staré videokazety do kamery (nemáme kameru), Bepanthen, kousátko na nehty, pitíčko, plyšový medvěd, kostka na vkládání tvarů a ještě spoustu dalších věcí. Vím totiž, že zítra, úderem půl šesté ráno, se Matylda vzbudí a všechny tyhle věci bude nutně potřebovat. A když tam nebudou, tak je najde a znovu je tam vrátí. A přihodí i něco navrch.

20:20 Bětka je vzhůru a já stále nemám hotovou večeři! Polykám Bachovky po litrech, za chvíli si s majitelkou bachovek.cz nejspíš začnu tykat. Škoda že nebydlí blíž, byla bych u ní pečená vařená. Mám v pánu se najíst a okamžitě hupnout do postele. Leč bohužel mám v živé paměti, jak to dopadlo včera.
Šla jsem do postele ještě za světla. V půl deváté. S knížkou. Plán byl ten, že v posteli nakojím Bětku, čímž jí uspím a já si pak chvíli budu číst a s úbytkem denního světla to zalomím. Realita byla ta, že ještě před půlnocí byla Bětka vzhůru. Spát se vedle ní bohužel nedá, její mrčení, vrtění, kýchání a pofňukávání nenechá nikoho upadnout do spánku (krom Matyldy a pana O.). Zkrátím to, za včerejší noc jsem trhaně naspala asi tři a půl hodiny, předpokládám, že Bětka ještě míň. Proto se dneska ani nesnažím zaplout tam tak brzo, nemá to zkrátka cenu.
20:25 Bětka objevila vlastní palec. Neměla bych to říkat, ale HALLELUJAH! Snad to bude mít větší úspěch, než dudlík.
20:28 Bětka zapomněla, kde má palec a dožaduje se dudlíku. Ach jo.
20:30 Běta ječí. Večeře je hotová. Načasování ideální, jako vždy. Jdu