čtvrtek 19. června 2014

Bijo nebijo

 Pohádka? Kdepak, moje krutá nákupní realita.
 Vždycky když bloumám krámem, v ruce třímajíc chaotický nákupní seznam, potýkám se s jedním problémem. Co mám sakra práce koupit? Jasně že alespoň přibližně to, co je na seznamu, ale co konkrétně? Tyhle těstoviny? Nebo snad tamty? Smetanu modrou, červenou nebo s kravičkou? Jaký proboha plátkový sýr, vždyť je jich asi padesát? A hlavně, bio? Nebio?
 Stojím před regálem s vcelku jednoduchým úkolem - červená čočka. Billa mi to ještě zjednodušila, má jen dva druhy. Čočka od Lagrisu stojí asi 34,- Kč za půl kila. Jelikož má každá cedulka v rohu i přepočet na kila, stačí mi trochu přiblížit nos a mám to. 68,- za kg. Vedle je čočka honosící se značkou Našebio, což je, jestli jsem to správně pochopila, značka Billy. Jenže tohle Našebio nebude asi tak úplně naše. Že by se v Čechách pěstovala červená čočka? No a pak je tu cena. Tahle fešanda stojí 68,- za půl kila. Takže dvakrát tolik co sousedka nebio. To už je celkem rozdíl.
 Beru do každý ruky jednu čočku. "Bio je jenom reklamní tah," letí mi hlavou. "Pokaždé, když koupíš bio, pomáháš tím farmářům, ukazuješ, že je o jejich zboží zájem". "Jakej je rozdíl mezi bio a nebio? Bio se hnojí v noci!" "Bio je fajn, nebude tam žádná dětská práce" "V Lidlu byla bio mrkev plná chlorečnanů, pak něčemu věř!" "Bio je fér ke zvířatům". "Nebio je levnější, copak kradu?"
 A tak dál a pořád dokolečka. Nakonec jako tupoun stojím před regálem pět minut a dumám o čočce. A jak se rozhodnu? Zrovna dneska u mě převážilo ekobio cítění a vzala jsem bio čočku. A jestli to dítě nebude za ty prachy jíst, tak jí spráším kožich pěknou nebio rákoskou. Tak.

sobota 14. června 2014

A jak mi to nejde

Je to s podivem, že hned čtvrtý den svého předsevzetí zvládnu vypadnout. Ne že bych třeba měla málo času. Ne že bych měla něco urgentního. Ne že by se snad něco stalo. Ne. Já na to prostě a normálně zapomněla. Matně se mi vybavuje, že ještě při uspávání jsem se vyděsila, že nemám nic napsanýho a že to budu muset hodit z fleku a ono ejhle, nevydrželo mi o v hlavě dýl než deset minut. No, možná to tam bylo o chvíli dýl, nicméně to tam nevydrželo a to je to podstatný.
 Ráda bych tedy chybu napravila tím, že dneska vymlasknu něco ukrutně zábavnýho, ale obávám se, že ani to vás nečeká. Proč? Protože jsem na to zase zapomněla! Mám pocit, že přesně v den, kdy jsem ze zařekla že začnu zase psát, skončilo to období výčitek že na blog nepíšu. A taky skončilo to "jé, o tom bych měla napsat!" Protože dneska mě zaručeně nic nenapadlo. A nenapadá mě to už pěkných pár dní. Musím si začít víc všímat.
 Takže dneska můžu napsat tak akorát o tom, že byl u nás Food festival což je věc veskrze příjemná, pokud s sebou netáhnete dvě děti a máte víc času než 40 minut. Tahle jsem byla nucená vybrat si jídlo, které bylo připravené, abych deset drahocenných minut nestrávila ve frontě a taky jsem musela vynechat některé místa akce, neb tam bylo podium a na něm poněkud vícero decibelů, než něžné ouška naší slečny snesou. Nicméně jsem ráda, že jsme vyrazily s babičkou, protože dvě děti se v davu koučují mnohem líp ve dvou, než samostatně. Taky díky za bezplatý skákací hrad, protože na nich každé léto nechám půlku výplaty a potkat ho někde zadara, to je pro naše děti skoro jako extoška zadarmiko. Nikdo se neztratil, nikdo se nezranil, já si dala superzdravýho raw burgera s hranolkama (to pesto a rajčatovou placičku se prostě musím naučit, musím!), mlsně jsem koukala na argentinkýho býčka (ne, vegetarián nejsem, ale argentinský býček je asi jeden ze čtyř druhů masa co jím :D) a na raclette, ale obojí vyžadovalo větší časovou investici. Tak jsem si otřela slinu (protože, co vám budu povídat, zbouchala bych raw burgra i s raclettem navrch) a udělala si poznámku do pomyslného diáře, že příští rok si musím nechat volno. A pokusím se, aby si volno udělal i pan O. (což je poměrně vtipná utopie, když ten člověk koncertoval v předpokládaný termín mého porodu) a pak si to užijeme spolu. Děti necháme ve skákacím hradu a budeme debužírovat. Už se těším. Tak zas za rok ;)

středa 11. června 2014

Jak mi to šlo

 Chcete vědět, jak dopadla moje první (a zatím poslední) Výzva? Tak si pojďte počíst:

 Ve středu v jedenáct v noci jsem před sebou měla ještě pěknou kupu věcí, co na počítači musím stihnout, než ho o půlnoci vypnu. Makala jsem jak fretka. O. se mi smál, že ve čtvrtek, na kdy jsem vyhlásila Výzvu, budu čekat na půlnoc jak pes na kost a jakmile odbije, vletím k počítači, abych dohnala zameškané. Nestalo se.
 Když jsem se ve čtvrtek probudila, vlastně bylo všechno při starým. Na telefon se po ránu moc nedívám, uvařím kafe a pak si ho jdu vypít k počítači. Ouha. Nelze. Tak vařím kafe a nechávám ho stát na lince. Mžourám kolem. Co budu vlastně dělat? To, že je doma muž mi celou věc značně usnadňuje. Přesně, jak jsem předpokládala. Určitě je fajn si na víkend telefony a počítače odpustit, ale není to zkrátka taková výzva. Je to jako odpustit si čokoládu, když jste před hodinou v komoře zbouchali půlku dortu. Takže dopoledne no problem. Po obědě se domlouváme, že vyrazím do krámu. Zjišťuji, že nemám k nalezení hodinky a musím si proto do kabelky přihodit budíka. Jak roztomilé. (Hodinky jsem našla dnes, ehm).
 V autě nastává mé první a jediné porušení pravidel - mám zapnuté rádio. Je tak nastavené a mě vůbec nedošlo, že bych ho měla vypnout. Ale vzhledem k tomu, že si nepamatuju jedinou věc, co říkali, tak to snad taková katastrofa nebude.
 Moc jsem se těšila, jak si popracuju, co všechno udělám, nic mě nebude rušit, žádný odbíhání k FB, abych se podívala, jestli se někomu líbí moje fotky (jo, Instagram mám pět dní, tak snad mi to odpustíte). Měla jsem vizi jak bez počítače a neustálého pípání telefonu půjde všechno jako po másle. A ono šlo. Asi tak dvě a půl hodiny. Pak, bylo půl třetí, mě přepadl divný, divný pocit. Já netrpím žádným stihomamem, negativníma myšlenka, nic. Nemyslím na konce světa, autonehody, násilníky a podobné. Takové věci si prostě vůbec nepřipouštím. Když se mě teď zeptáte, co by se mohlo stát mým dětem, řeknu vám s klidem, že nic. Protože mě ani jiná varianta nenapadne, nemám jí v hlavě uloženou, nežiju jí. Ale tehdy, ten den na mě vážně dolehlo, že se může něco stát. Měla jsem obrovsky silný pocit, že se stalo něco Bíbě, že je nějaký problém, že se něco děje a já o tom nevím. Měla jsem asi milimetr k tomu, abych zapla telefon a zavolala panu O., jestli je všechno OK. Ten milimetr se ovšem protáhl na tři kilometry, neboť já jsem byla v krámě a telefon byl, jak jinak, doma.
 Zkusila jsem si vizualizace, zkusila jsem ETF a TFT, zkusila jsem NLP, zkoušela jsem všechno možný, a přesto se mě ten blbý pocit držel. A tak namísto dlouhé práce až do noci jsem před pátou vystřelila jak z děla a metla jsem zpět za mužem a za dětma, zděšená vlastní vystrašeností.
 Možná, že kdybych ten telefon u sebe měla, ani by se tenhle pocit nedostavil, možná že (pod)vědomí toho, že ho můžu použít by bylo tak silné, že bych si žádnou špatnou myšlenku nepřipustila. Možná, že by se to stalo stejně a telefon bych zapnula.
 Často vyrážím bez telefonu, ale tohle je poprvé, co mi to způsobilo myšlenkovou újmu. Jindy mě to nechává ledově chladnou (a to dokonce i tehdy, když jsem zamkla auto dálkovým ovládáním, které funguje na dobré slovo a následně jsem zjistila, že jsem to slovo nejspíš zapomněla a zámkem na dveřích naše auto odemknout nelze!), ale tentokrát, tentokrát mě to dostalo.
 Zkrátka vím, že do příště mám na čem pracovat. Určitě si to zopakuju, ale ten vypnutý telefon si prostě do kabelky přihodím, jeden nikdy neví.

 Už mám v merku další výzvy, tak pokud vás baví a chcete zkoušet, co všechno zvládnete, těšte se ;)

pondělí 9. června 2014

Otvíráme! Vítejte!

 Ani se tomu nechce věřit, ale neuvěřitelné se stalo skutkem. Dnes oficiálně otvírá krámek U knoflíku a já se moc těším, až přivítám první zákazníky. Mám samo trochu strach, že tam nebude nikdo chodit, že si nikdo nic nekoupí, že to lidem bude připadat divný a prázdný a že se jim bude zdát, že mám málo zboží. A proto chci poděkovat vám všem, kteří mě celou dobu nevědomky podporujete.
 Vám všem, kteří jste měli možnost nahlédnout osobně a krám se vám líbil.
 Vám všem, co jste ocenili atmosféru prostoru.
 Vám všem, co vás pobavili starý skříně.
 Vám všem, co se líbí moje obroušení nábytku.
 Vám všem, co jásáte nad šuplíčkama na knoflíky.
 Vám všem, kteří jste nechali komentář u fotek na Facebooku nebo kdekoliv jinde.
 Vám všem, kteří se mě vyptáváte, kdy už otevřu a chápavě přikyvujete, když to pořád odsouvám.
 Vám všem, kteří říkáte, že u mě budete utrácet (i když pak nebudete).
 Vám všem, kteří se těšíte spolu se mnou.
 Vám všem, kteří se tu a tam zastavíte na slovíčko.
 Zkrátka vám všem!
 Díky, díky moc.

 Závěrem bych vás všechny ráda pozvala na kolaudační párty, která proběhne v pátek, 20.6.2014, kde jinde než v krámě (nám. Jiřího z Poděbrad 44, Řevnice - ve dvoře u cukrárny). Bude probíhat v průběhu celého dne, naprosto neorganizovaně, jak je u mě zvykem. Podrobnosti ještě dodám. Moc se na všechny těším a doufám, že se alespoň na chvilku zastavíte.

 A teď už několik fotek z krámu:






 A pokud budete někdy otvírat obchod, mám pro vám několik tiplů, jak mít úspěšný první otvírací den:
 - zvolte den, kdy se nebudou lámat teplotní rekordy (jestli plusové nebo mínusové je putna
- zvolte den, kdy krámy okolo vás mají otevřeno
- zvolte den, kdy funguje elektrika, teče voda a běží plyn
- zvolte den, kdy před vámi na chodníku nic nekopou a nestojí tam bagr velikosti většího rodinného domku.

A pak, pak už to máte určitě v kapse!

Díky a těším se na vás ;)

neděle 8. června 2014

Stopa

 Jak je vidět tak 21 dnů ve mě nezanechalo žádnou stopu. Nebo že by to bylo skutečně tím, že jsem jeden den vynechala? Asi bude nutné otestovat to nezávisle ještě na něčem jiném. Nebo třeba na někom jiném. Co mi to ale rozhodně dalo, to jsou výčitky, že nepíšu. Každý den si pak říkám, co všechno bych mohla napsat, sumíruju si to v hlavě a pak to nakonec nenapíšu. A pak se na sebe za to naštvu a říkám si, že zítra, zítra to teda napíšu. A ono zase nic. Ouvej ouvej.
 Takže tentokrát ne 21 dní ale Čtyřikrát do týdne - pondělí, středa, pátek, neděle, po celé dva měsíce, co vy na to? To je 32 článků, to bych mohla dát. Dovolená mi není omluvou. Stejně žádná nebude, tak čím bych se mohla rozptylovat, že?
 Dneska se nebudu pouštět do žádných větších polemik, protože na to tady máme ukrutný vedro. Asi budu muset psát ráno, když se u počítače ještě dá dýchat. Teď ho slyším funět, chudáka. Funí i za mě. Já udržuju minimální frekvenci dechu, protože jakýkoliv větší pohyb vyvolává jen další a další vlny tepla. Jasně že máte doma taky teplo, je mi to jasný, ale opravdu tam máte 38°C jako my? V osm hodin večer? Že ne? No, já jsem si to myslela.
 Takže si vařící se mozek chladím střikem, doufám, že seberu dost sil abych se odplížila naložit se do studené vany a doufám, doufám, že dnešní koncert v kempu bude snesitelný. Zatím fešáci jen ladí, tak mám ještě šanci a můžu se těšit na příjemnou muziku. Pes v předtuše katastrofy štěká jak o život a já už mu můžu dát za pravdu. Nemusela jsem čekat dlouho, jdu si k vaně připravit špunty do uší. Pak si to teprv náležitě užiju.