Jak je vidět tak 21 dnů ve mě nezanechalo žádnou stopu. Nebo že by to bylo skutečně tím, že jsem jeden den vynechala? Asi bude nutné otestovat to nezávisle ještě na něčem jiném. Nebo třeba na někom jiném. Co mi to ale rozhodně dalo, to jsou výčitky, že nepíšu. Každý den si pak říkám, co všechno bych mohla napsat, sumíruju si to v hlavě a pak to nakonec nenapíšu. A pak se na sebe za to naštvu a říkám si, že zítra, zítra to teda napíšu. A ono zase nic. Ouvej ouvej.
Takže tentokrát ne 21 dní ale Čtyřikrát do týdne - pondělí, středa, pátek, neděle, po celé dva měsíce, co vy na to? To je 32 článků, to bych mohla dát. Dovolená mi není omluvou. Stejně žádná nebude, tak čím bych se mohla rozptylovat, že?
Dneska se nebudu pouštět do žádných větších polemik, protože na to tady máme ukrutný vedro. Asi budu muset psát ráno, když se u počítače ještě dá dýchat. Teď ho slyším funět, chudáka. Funí i za mě. Já udržuju minimální frekvenci dechu, protože jakýkoliv větší pohyb vyvolává jen další a další vlny tepla. Jasně že máte doma taky teplo, je mi to jasný, ale opravdu tam máte 38°C jako my? V osm hodin večer? Že ne? No, já jsem si to myslela.
Takže si vařící se mozek chladím střikem, doufám, že seberu dost sil abych se odplížila naložit se do studené vany a doufám, doufám, že dnešní koncert v kempu bude snesitelný. Zatím fešáci jen ladí, tak mám ještě šanci a můžu se těšit na příjemnou muziku. Pes v předtuše katastrofy štěká jak o život a já už mu můžu dát za pravdu. Nemusela jsem čekat dlouho, jdu si k vaně připravit špunty do uší. Pak si to teprv náležitě užiju.
Žádné komentáře:
Okomentovat