čtvrtek 10. září 2015

Loket

 Natloukla jsem si loket. Fakt festovně. Už jsem tu historku vyprávěla tolikrát, že mě to skoro přestává bolet. A s počtem opakování jsem vypilovala jak nejlíp a nejveseleji ta historka zní.
 Takže, je pátek, jsme v kempu. O. hraje, takže jsem tu sama. Sedím u stolu plnýho kluků, jako ostatně skoro vždy. Všechny holky podobnýho věku mají menší děti než já. Všechny holky mých spolusedícíh mají taky menší děti, nebo jsou těhotný. Nu což, budu bojovat za všechny ostatní ženský. V nějakým pomatení smyslů jsem vyrazila v sandálkách. Rtuť na teploměru klesá k deseti stupňům. Je mi zima. Komu by nebyla? Studený pivo tomu nepomáhá. Když moje krásný růžově nalakovaný prstíky na nohou získávají nebezpečně fialovou barvu je rozhodnuto, musíme se před zimou uchránit. Na stole přistávají tequily. Jedna. Druhá. Třetí. Čtvrtá... už je ani nezvládám počítat. Hojně je zapíjím pivem. Taky je nepočítám. Vstávám, abych se důstojně odebrala na toaletu. Kácím se nazad a padám jak hruška. Ouvej, ouvej, to jsem tomu dala. Tolik tequil, to jsem asi neměla. Loket mě bolí, jsem přesvědčená o tom, že jsem si ho pádem vyhodila. Hospoda se směje a kluci mě sbírají ze země. Snažím se je donutit, aby mi loket nahodili, ale nějak se to nedaří. Po chvíli mě odvedou domů, abych to zaspala. Ráno jedeme do Motola na pohotovost. Mám naštípnutej loket. Au, au.
 Střih.
 Je čtvrtek. Mám extrémě nízkej tlak i přes počet zkonzumovaných kafíček. Každý zvednutí se z dřepu nebo ze sedu je problém. Motá se mi hlava, před očima černo, točí se mi žaludek (to asi z těch kafí). Zvedat se musím po centimetrech.
 Je pátek, tlak pokračuje a už mě vysloveně mučí. Když se zvedám ze dřepu, musím nejdřív zvednout nahoru zadek a hlavu nechat dole, aby do ní nateklo trochu krve. Teprv po minutě se můžu zkusit narovnat celá, jestli to se mnou nesekne. Večer jsme v kempu. O. hraje, takže jsem tu sama. Sedím u stolu plnýho kluků, jako ostatně skoro vždy. Všechny holky podobnýho věku mají menší děti než já. Všechny holky mých spolusedících mají taky menší děti, nebo jsou těhotný. Nu což, budu bojovat za všechny ostatní ženský. V nějakým pomatení smyslů jsem vyrazila v sandálkách. Rtuť na teploměru klesá k deseti stupňům. Je mi zima. Komu by nebyla? Studený pivo tomu nepomáhá. Když moje krásný růžově nalakovaný prstíky na nohou získávají nebezpečně fialovou barvu je rozhodnuto, musíme se před zimou uchránit. Na stole přistávají tequily. Jedna. Brrr, to jsem nepila, ani nepamatuju. Už dávno zuřivě nepanákuju, jsem spíš ucucávač. Jeden panák mi vydrží, než ostatní vypijí tři. Nicméně tequila je tequila a je potřeba jí tam lupnout. Koušu do citronu, to by šlo. Zapíjím to svým třetím pivem, ze kterého mám asi čtvrtý lok. Chvíli posedáváme, následně vstávám, abych se důstojně odebrala na toaletu. Postavím se, před očima totální blackout, svět se kymácí a já se kácím k zemi. Ouvej, ouvej. Loket. Bolí jako čert. Jsem přesvědčená o tom, že jsem si ho pádem vyhodila. Hospoda se směje a kluci mě sbírají ze země. Snažím se je přesvědčit, aby mi ho nahodili, ale nějak se to nedaří. Po chvíli mě odvedou domů, abych to zaspala. Ráno jedeme do Motola na pohotovost. Zlomený to nemám, naštípnutý to nemám, vyhozený to nemám. Jen je tam prý něco, co by tam být nemělo. Nějakej divnej světlej flek vedle kosti. Pan doktor mi kazí vtip ze Saturnina, když se rozhodne osnímkovat mi zdravý loket. Prý pro porovnání. Na něm žádnej světlej flek není. Po třech hodinách dostávám nějaký oblbováky a gel na mazání lokte. Ruku na pásku, absolutní klid a kdyby to zítra nebylo lepší, dostavte se laskavě pro sádru. Tůdle nůdle! V Motolském bufetu vytahuju příbalák od oblbováků. Je delší než moje noha a psanej osmičkou písmem. No potěš koště. Celou konzumaci oběda mi trvá, než to přelouskám. Můžu z toho mít vředy. Krvácení do žaludku. Jiný krvácení. Může mi být blbě, motat se mi hlava, můžu být dezorientovaná. To by mi tak chybělo, vždyť mám sama se sebou dost co dělat. Po poledni zkusmo polykám jednu tabletku. Dvě hodiny na to mě začíná bolet žaludek. Asi jsem to neměla číst. Prášky odkládám. Stejně, jak mám poznat, že se to lepší, když budu oblbnutá? Ruku mám ve fešáckým závěsu, který prý zaručeně neškrábe do krku. No jasně, v deset večer už mám krk v jednom ohni. A tak jsem s bolavou rukou na Festivalu Nahoty a dumám, kterou z těhlech storek je lepší vyprávět. No řekněte...
Je to jasný, prostě jsem vypila moc tequil! Br!

středa 9. září 2015

Jeřábnice

 Našemu autu se vysypala převodovka. A já jsem zrovna ten víkend nutně auto potřebovala, musela jsem navést věci na Holešovice Fashion Market. A přes to nejel vlak. Ani autobus. Pan O. zatahal za drátky a smyčky a lanka a kdesi pro mě sehnal dodávku. Telefonicky mě varoval, že je trochu choulostivější na startování, musí se s ním opatrně, klíček pak posunout zpátky, aby se nespálil startér. Za dvě hodiny mě telefonicky informoval, že bohužel startér spálil a tak jsem se podruhé během jednoho dne ocitla bez auta. Poněkud deprimující. Jelikož ale má pan O. dlouhé prsty a dobré spojení, sehnal pro mě jiné auto. Krásné. Obouchané. Velké. Sehnal pro mě něco, jako skříňovou Avii. Kdyby to mrazilo, bylo by to přesně to auto, ve kterém se převážejí mrtvoly na Orlík.
 Já, která jsem doposud řídila jen náš pohřebák a ujela jsem tři kilometry s větším tranzitem jsem stála před autem, které má tři a půl metru na výšku a mých 168 cm se zdálo vážně nicotných. Leze se tam asi jako na klouzačku. Když jsem zasedla, pochopila jsem, co na tom ty chlapi mají. To je paráda, být tak vysoko! Na každýho můžete shlížet pěkně svrchu, člověk může skoro kynout davům. Šaltpáka má asi metr, fakt. Startuje se čudlíkem! Nekecám, prostě se zmáčkne takovej červenej čudlík a ono to nastartuje! To je pecka. O. se ptá, jestli si to chci zkusit a dojedu s tou károu do Řevnic, naložit si věci. Cítím v břiše asi tisíc motýlů, třepou se, stejně jako moje ruce.
 "Jo-o," zaskřehotám. Stejně bych tomu neušla, nejpozději zítra bych se do toho auta musela vyšplhat, protože tady nebude nikdo, nikdo, kdo by mě mohl zachránit a odřídit to za mě. A tak sedám. Zapínám pás, sešlápnu spojku a mačkám čudlík. Auto duní, vlastního slova neslyším. O. přede mnou na silnici vypadá docela maličkej a mě čeká první výzva. Obrátit ten koráb na konci naší ulice. Pěkně si nadjedu a pomalu couvám k podjezdu. Juknu do zrcátek, zbývá mi tam tak půl metru. Otevřu si radši dveře a vykloním se ven. No, vidím podobný prd, ale vypadám o trochu víc profesionálně. Nakonec ten dojem stejně zabiju, protože vylezu a jdu se podívat, jak sakra daleko ten podjezd vlastně je. No to snad není možný! Mám tam asi tři metry! Sakruju a lezu zas nahoru. Couvám. Zrcátka. Už se skoro opírám o betonový sloupy podjezdu. Vylejzám. Dva metry?! Jak je tohle možný?! Celou akci si pro velké pobavení publika zopakuji ještě dvakrát a pak, pak už to fakt otočím.
 Od O. jsem dostala celkem čtyři rady:
 - Když se ti zdá, že už za tebou není místo, tak je tam ještě metr. Ale radši na to nespoléhej.
 - Je to tank, jede to kdykoliv, vždycky si zkontroluj ručku. Dvakrát.
 - Do zatáčky si musíš trochu víc najet. Ale ne zas moc, nejsi autobus.
 - Koukej se na výšku podjezdů, máš tři a půl metru, tak ať to někde nesundáš.
 Rychle si je všechny zopakuju, kouknu na ručku, zavrhnu cestu zkratkou (je tam podjezd) a modlím se, abych při nájezdu do zatáčky nesmetla nikoho v protisměru. A jedu. Já jedu!!! Zvládnu most, kde mám pocit, že i dva osobáky vedle sebe jsou tip ťop, zvládnu kruhák, zvládnu se rozjet po čekání na závorách, zvládnu epesně vjet do dvora ke krámku. Když seskakuji z toho korábu a dlouhá, červená sukně mi vlaje kolem kotníků, vidím, jak jednomu z dědečků u stolečku v cukrárně kape káva na kalhoty. Nevěřícně na mě zírá a lokterm šťouchá do svého kamaráda. Pak zírají oba. Dmu se jako páv. Pávice.
 Když naložím všechny věci do auta, musím ještě třikrát překontrolovat, že mi nic nechybí, protože v autě se kupí tak skromná kupička, až je mi stydno. Na tohle že jsem potřebovala velký auto?
 Cestou se ještě zastavím v krámě, koupit zámek. Skříň se totiž zavírá tak nějak prapodivně, pákou a taky trochu gumicukem. Ani nemusíte bejt zloděj, abyste se do toho auta dostali, stačí se na něj zle zadívat a otevře se samo. Takže si koupím krásnej růžovej zámeček a svůj poklad uzamknu pod tajným číselným kódem. Zámek tam sice vypadá jako mravenec na slonovi, ale což, funkční to snad bude.
 Cesta do Prahy je boží. Každej se mě bojí a uskakuje přede mnou do příkopu. Ne že bych toho snad využívala, ale je super vědět, že jednou máte prim vy. Na stopce u mostu čekám, až projede kolem auto po hlavní. Pána zřejmě kombinace mých dlouhých vlasů a obřího auta natolik konsternovala, že zapoměl nejen zavřít ústa, ale i zabočit. Taktak že se neotřel sousedovi o vrata. Fakt si tu jízdu užívám. Na Smíchově, kde zrovna stavěj další část pivovaru na mě zuřivě mává několik dělníků, důstojně jim kynu. Na Jiráskově mostě v koloně si už za volantem klidně češu vlasy. V Ječný si maluju řasy. Dokážu se v kopci rozjet, aniž by ta obří kráva cukla dozadu byť jen o centimetr. Zjišťuju, že asi nutně potřebuju řidičák na velký auto, protože tohle je fakt blaho. Čím větší, tím lepší.
 V Holešovicích se parkuje vevnitř, u Alzy. Byť je sobota ráno, je tam dost našlapáno. Pokyny velí zajet na parkáči doleva, co to půjde. Poslušně se tam šinu se svojí senza károu. Auta parkují šikmo na podél. Místo, kam by se tenhle koráb vešel, tam samo není a tak to zapíchnu pěkně hrdě do čela. Ostatní vedle mě hravě vyjedou. Ještě nestačím ani otevřít dveře a už je u mě mladíček, který mává rukama jak větrný mlýn. Omluvně se usmívá a říká, že tady to nechat nemůžu a jestli bych to jako, prosím, nemohla postavit semhle. Ukazuje na místo, kam by se vešel asi tak Smart. Je to úplně v čele řady. Už tam ani není parkovací místo, jen vyšrafovaný pruh, že tam se teda stát nemá. Z jedný strany auto. Z druhý betonovej květináč. Vepředu zábradlí. Vylezu, zavířím sukní, obhlídnu to a snažím se mu vysvětlit, že tohle řídím asi hodinu a že si vážně nejsem jistá, jestli bych se tam s tím vešla. Ochotně mu nabízím klíčky, ať si to zaparkuje. Děsí se, že to ani náhodou, ale bude mi prý ukazovat. Škrábu se zas zpátky nahoru, nahodím čudlík a zděšeně na něj koukám. Je to takovej ten ukazovací typ, kterej mává rukama, že jako ještě můžu, ještě můžu a pak s nima mává trochu jinak, že už teda vážně nemůžu. Naprosto k ničemu. Občas na něj povzbudivě mrknu, jak mi teda moc hezky pomáhá, ale víc důvěřuju zrcátkům a vlastnímu odhadu. Poskakuju autem o pět čísel dopředu, o pět dozadu, točím volantem jako blázen a pozoruju dav, kterej se okolo srocuje v představě velký legrace. Najednou mladíček mává jinak, tak trochu zoufaleji. Otvírám okýnko.
 " Já jsem to blbě odhad, tam se nevejdete..." říká smutně.
 Seskakuju z auta a moudře ho obcházím kolem dokola. Jsem tam totálně zapasovaná, auto vedle mě by nemělo šanci dostat se ven. Od květináče mě dělí asi šest centimetrů. Od kufru toho auta asi čtyři. Od zoufalství krůček.
 " No, tak tam se prostě vejdu," oznamuju mu naštvaně a jdu točit dál. Přískoky tam a sem už jsou skoro centimetrový, ale já jsem rozhodnutá se nevzdat. Mladíkovi na čele perlí pot a vyloženě bojuje se mnou. A nakonec, po deseti minutách kroucení, okukování, přeřazování, couvání a popojíždění jsem tam! Z každý strany mám tak čtyři cenťáky místa, ale neškrábla jsem lautr nic. Dokázala jsem to! Jsem bohyně skříňových avií! A na tu chvíli, až budu muset vyjet, tak na tu radši nemyslím...

Čaosvá osa : nejspíš jaro 2014, ale už vážně nevím ;)

úterý 8. září 2015

Hlavně pozitivně

 Poslední dobou docela jezdím. Autem. Někdy najedu i pětikilo denně. A úměrně s počtem najetých kilometrů se zvyšuje koncentrace blbců, které potkávám na silnicích. Pokud si nechci nechat zkornatět tepny příliš brzy, musím s tím něco udělat. Buď přestat jezdit a nebo se na to podívat jinak. Pozitivně. Hlavně pozitivně.
 A proto dneska nebudu psát o těch volech, které denně potkávám, o zdviženejch prostředníčkách, o klaksonech na doraz, o neexistujících blinkrech, vražednejch myškách a celkově o všech, kteří se mě dennodenně snaží přímo i nepřímo zabít, ale pokusím se vzpomenout na všechny ty věci, který mě na silnicích pobaví. A potěší.
 Znáte Táborskou? Tu debilní silnici, kde musíte jet devadesát, i když jste to chvíli před tím kulili po dálnici stotřicet? Tu silnici, kde je jen jeden pruh a stoupák, kde máte šanci si trošku přilepšit se objevuje jen na jaře a na podzim? Tu silnici, kde když chytnete nějakýho šneka, potáhnete se za ním dalších třicet kiláků? Jo, tak tu fakt nemám ráda. Už po ní ani moc nejezdím a když musím do Tábora či Soběslavi, či kamkoliv jinam okolo, jezdím spodem. Nicméně, tehdy jsem ještě nejezdila. Jela jsem do Soběslavi, na výstavu, jak jinak. Trošku pozdě. Jak jinak. Ve snaze si o pár minut polepšit, jsem si tak pěkně předjížděla, až jsem se dostala za dva kamiony. Od jedný firmy. Naložený až po střechu, pokud můžu soudit podle jejich rychlosti. Vyčkala jsem si na vhodnou chvíli, dupla Volvu trochu na krk, ale místa bylo po málu, před námi zatáčka a tak se mi povedlo předjet jen jednoho. A tak jsem se ocitla v totální pasti. Před sebou obří auto, přes který jsem neviděla lautr nic. Dva metry za sebou další obří auto. Obě jedoucí konstantní rychlostí, takže jakkoliv zrychlit nemožno. Asi pětkrát jsem se pokusila trošku vystrčit čumák, abych se podívala, jak to vypadá v protisměru, než mi došlo, že tudy cesta nevede a že jsem vážně úplně zapykaná. Vidina toho, jak mezi nima pojedu dalších čtyřicet kilometrů mě skoro doháněla k slzám. Zvažovala jsem, že prostě někde nouzově odbočím a nechám je přejet, i za ztrátu drahocennýho času. Jenže jsem mezi nima byla skříplá vážně jak sardinka a každou odbočku jsem míjela kopírujíc jejich rychlost. Prostě jsem jí přes toho obra přede mnou zaregistrovala tak pozdě, že se nedalo dělat už vůbec nic, natož snad brzdit a odbočit. Nadávala jsem si jako dlouho ne. A najednou koukám, že ten obr za mnou, co mi dýchal na zadek, mrká. Zalila mě vlna naděje. Vystrčila jsem čumák z řady, zkontrolovala, že to opravdu byl signál pro mě, kterým mi dal najevo, že mám bezpečnou cestu a dupla jsem na to. Zbytek cesty jsem se pak tetelila nad dobroutou jednoho kamioňáka a litovala, že mu nemůžu dostatečně poděkovat.
 Jsem někde u Žďáru. Už jsem tu asi počtvrtý, během dvou týdnů a naprosto nechápu proč. Zřejmě mě to sem nějak táhne. Pomalu už to tu začínám poznávat. Tahle zatáčka, tamhleta zatáčka, za ní kopeček a v něm pumpa, kde jsem si minulý týden dávala kafe. Na výjezdu z ní dva motorkáři. Jeden neváhá a prudce se vydává do kopce. Druhý zaváhá a neví, jestli se přede mě ještě nacpe. Podřadím a bliknu na něj. Dneska jsem ta hodná já. Motorkář túruje a jede. Na vrcholu kopečka, kde následuje dlouhá a přehledná rovinka zpomalí. Koukám na něj, co to vyvádí, když najednou přejede do protisměru, zařadí se vedle mě, postaví to na zadní kolo a jede vedle mě jak čestná stráž asi dvěstě metrů. Tlemím se jak blázen a beru to jako poděkování za to, že jsem ho pustila. Milej kluk.
 D1, noční můra všech řidičů. Největší parkoviště v Čechách. A v Evropě. Silnice, která z vás vytřepe duši. A když jí z vás nevytřepe, tak jí ve vás alespoň ubije. Omezení za omezením, zúžení za zúžením. Kolona. Jako obvykle. Suneme se šnečím tempem dopředu, já v levém pruhu. Chvíli schízuju, jestli nepřejet do pravýho, ale nakonec je to stejně jedno, vidím pořád ty samý auta, chvíli přede mnou, chvíli za mnou. Vyjde to nastejno. Je tma, v dálce zahlídnu blikat značení, budem svedený do jednoho jedinýho pruhu. Pomalu se to blíží a pak už to určitě pojede. Pomalu, ale pojede. Po pravý straně vedle mě kamion s návěsem, obří. Má dýlku asi tak jako patnáct mých aut. Možná i víc. Jedno auto ho nepustí, druhý auto, třetí.... Kde je ten zip, říkám si? A tak na něj bliknu a nechám mu tam prostoru, jako kdyby tam měl přistát Boeing. Zadumaně studuju jeho maďarskou značku a uvažuju, jestli třeba poděkuje. Chvíli nic a pak se jeho blinkry roztančí jak nejlepší tanečnice ve Vegas. Nikdy jsem takovou světlenou šou neviděla. Levej, pravej, levej, levej, pravej, oba, pravej, pravej, levej, oba... Bliká na mě asi minutu. Řehtám se už úplně nahlas a zamrkám dálkovejma, i když to přes svoje rozměry nemůže vůbec vidět. Šinu se pak za ním asi sedm kilometrů a když ho na konci zúžení předjíždím, zahlídnu ještě ruku z okýnka, kterak mi mává. Pecka.
 Hned mám  z těch silnic lepší pocit. A tak když je mi na silnici úzko, když se mi chce nadávat a vřískat a řvát "cotojeprobohazablbce?!" zkouším si vybavit všechny tyhle potěšující momenty a ujistit se o tom, že dobří lidi ještě existují. Jen se po nich člověk asi musí trochu víc koukat. Od teď si dávám za úkol lapat tyhle dobrý duše a příhody s nima si ukládat do paměti, abych omezila riziko infarktu. Nebo snížila počet nadávek, které znají moje děti, které se mnou občas v autě jedou. Takže až mě příště potkáte na silnici, udělejte pro mě nějaký malý dobrý skutek. A nebo víte co? Udělejte ho kdykoliv, kdy můžete. Hned nám bude na cestách líp.