Děti prány

 Po roce 2000 se prý začlo rodit enormní množství indigových dětí. Jejich období už skončilo a nyní přicházejí děti Prány. Tenhle termín sice ještě Wikipedie nezná, ale vsadím se, že ho tam za chvíli prosadím. A nebo rovnou sama napíšu.

zdroj http://www.vitalia.cz/clanky/breathariani-jidlo-nepotrebuji/

 Že Matu od narození moc nespala, o tom jsem se tuším už zmínila, ale ještě jsem se nevypsala z našich jídelních historek. Já sama nejsem úplně příkladem zdravého stravování, i když bych moc chtěla být. Občas se do toho pustím, jenže pak zjistím, že tohle nejím, tamto nejím, tohle mi nechutná a z tohohle neumím vařit. A jdu si udělat těstoviny. Nejzdravější pokrok za posledních pět let je ten, že jsem k nim začla dělat omáčku z červený řepy a mrkve. Ale když jsem povila zřítelnici oka mého, vrhla jsem se do přípravy jídla s vervou a s nadšením. Zakládala jsem si ovšem na polívčičkách, alespoň jedna denně, plný zeleniny, kterou mi dítě spořádaně jedlo. Od tchýně jsem se naučila jednu nesmírně otravnou nicméně převelice lahodnou věc a to je krájení zeleniny (brambory nevyjímaje) na naprosto mikroskopické kousky. Kam se hrabe mochovská zelenina. V talíři se to pak člověk nemusí snažit rozkrojit lžící za vydatného sakrování a rozlévání polévky kolem. Dobře se to kouše, není to vevnitř vařící. Pak se to taky špatně vybírá, takový mini kousky. No a ještě se to rychle vaří.
 Matu tuhle polívku milovala, fakt. Moc ráda v ní lovila lžící, lila si jí na tričko a tak. Až jednoho dne z ní začala vybírat kukuřici. Když to trvalo asi tři týdny a byly kvůli tomu vzteky, řekla jsem si, že si ušetřím nervy a kukuřici jsem tam prostě nedávala. Začala vybírat hrášek. Brambory. Cibuli. Mrkev. Ušetřím vás výčtu zeleniny, polévku pro M. u nás děláme tak, že uvařím celer s mrkví a rozmixuju to naprosto do mrtva. Pak je ochotná to pozřít, ale musí to být dochuceno bujonem z DMka (a ne jiným!), páč jinak je mrkev příliš nasládlá a "maminko, to ale vůbec nechutná tak, jako vždycky!".
 Když B. jako malá nespala přes den a já myslela, že vyletím z kůže u dvouhodinového uspávání, které mělo za následek desetiminutové zdřímnutí, řešila jsem co dál. Jak jí uspat? Jak zařídit, aby spala dýl než deset minut? Jak to udělat, abych jí neměla pořád, pořád, pořád v ruce? A řeknu vám, na nic jsem nepřišla! Změnila jsem pár věcí v sobě, pořešila tamto i ono, ale nic z toho neudělalo to zázračné CVAK a nevrhlo Bětušku do náruče dvouhodinových spánků přes den.
 A tak mi nezbylo nic jiného než si to vysvětlit tím, že mám děti Prány. Dokážou energii čerpat ze vzduchu, jídla ani spánku jim netřeba. Určitě se nám to bude hodit v pubertálním žravém období, kdy se účty za potraviny nezvednou. A místo spánku bych je mohla třeba nějak užitečně zaměstnat. Tak.
 A kolik dětí Prány máte vy?

PS: Článek na Vitalii si přečtěte, je dobrej ;)

Pomni abys nezapomněl...

 Matně si pamatuju, že tahle věta vyvolávala na základce pěknou řádku uchechtnutí. Tehdy se sexuální narážka dala najít vážně všude. Dneska už to ve mě vyvolává jen mrazení, které se netýká ani sexu, ani použití N, ale toho, na co jsem to sakra zase zapomněla.
 Z domu neodcházím na první pokus, ale většinou se musím pro něco vrátit. Nejmíň jednou. Kabelka. Telefon. Čepice. Peněženka. Klíče. Ty si zaslouží samostatnou kapitolu plnou nenávistných slov. To si nechám až budu mít jedu-den.
 Zavedla jsem si sešit, kam si všechno píšu. Všechno, co nenapíšu někam jinam, protože i to se mi stává. A dějou se mi i horší věci. V tom speciálním sešitě mám třebas třikrát na jedné straně napsanou tu samou poznámku. Prostě jsem zapomněla, že už jsem si jí napsala. Dobré, ne?
 Včera sem vlezla do vany a starostlivý pan O. se přišel podívat a zkontrolovat mě (zřejmě jestli jsem si nezapomněla dát špunt) a protože o mě ukázkově pečuje, hned se ptal, jestli mi může dolít víno. Mohl, skleničku jsem si zapomněla u počítače.
 Když se ráno chystám někam odjet autem, stojí pan O. nachystán u dveří, v ruce klíče od auta. Milé. Bez těch naštěstí nedojedu daleko, ale jak mám klíče, nasednu a pak už se můžu dostat kamkoliv. A tam teprve zjišťuju, co všechno mi chybí.
 Minulý týden u mě byla Lukre, fotila v krámku zboží. Lehce před polednem jí zazvonil telefon, podle znuděné tváře šlo nejspíš o číslo neznámé. Stačila chvíle a podle jejích upřených očí a lehce nevěřícího výrazu jsem pochopila, s kým mluví. Jistě, pan O. Telefon jsem si totiž nechala doma, jak jinak. Mám neblahý pocit, že si o mně oba myslí, že jsem nesvéprávná.
 Když odjíždím na výstavu, mám stálý seznam, co s sebou. Průběžně ho doplňuju o nezbytné položky, aby byl aktuální a před každým odjezdem ho zkontroluju nejméně pětkrát. Přesto mi posledně chyběly krejčovské nůžky. Připínáčky. Čtvrtky na cenovky.
 Dneska v noci jsem se vzbudila zpocená hrůzou, že jsem si na výstavu zapomněla vzít ubrus a všichni budou koukat na ten binec co mám od stolem!
 Když jsem se minulý týden při odjezdu do krámku musela vrátit domů potřetí pro nějakou nezbytnost, opravdu upřímně jsem se podivila nad tím, že jsem se zvládla dožít tak vysokého věku.
 Myslím, že to není tím, že bych na věci kašlala. Já na ně naopak myslím. Myslím na ně tak intenzivně, až se mi jich v tý hlavě tlačí tolik, že musí někudy ven. Nejspíš ušima. Proto jsem si to zase (po roce, mám nějaký periodikum, či co) začla psát do toho zázračnýho sešitu. Teď jen nezapomenout, že mám sešit.
 Vážně, někdy mám pocit, že docela dobře vím, jak vypadá Alzheimer. Ani nebudu vypisovat, co všechno jsem dneska zapomněla, určitě bych přišla na pěknou řádku věcí. Za všechny stačí jediná - zapomněla jsem dcerku vypravit na jógu. A to se zrovna dneska těšila. Ach jo.
 Ale příště, příště budu o krok dál - zapíšu si to!

A je po tom

 Tak jsem dneska zjistila, že uplynulo mých 21 dní. Dokonce víc než dvacet jedna dní už se snažím každý den něco napsat. Ne vždycky mi to vyšlo, ale myslím, že se celkem pěkně držím. A teď mi řekněte, mám psát dál?
 Snažila jsem se pozorovat sledovanost blogu a říkala jsem si, že se asi rozhodnu podle nárustu pravidelných čtenářů. Když pořád nepřibývaly a nepřibývaly, začala se vráska na mém čele prohlubovat. Dnes, celých dvacetšest dní po akci je číslo stejné, jako na začátku. Začínala jsem si trochu zoufat, až se nakonec ukázalo, že na vině bude nejspíš technika, ne moje neoblíbenost. Vypadá to, že Blogger se nějako sdružil s Googlem + či mínus a pokud chcete jít s nimi, musíte se přetransformovat také. Což mě ani nenapadlo, že. Takže tady celý den čučím na stránku "Nyní se připojit ke Google+" a dumám. Ono na to stejně asi jednou dojde, Google vytlačí Blogger, ale já mám to oranžový políčko s B uprostřed ráda. A líbí se mi. A blog mám prostě jako Definitiv, ne jako Martina Koucká. Proč se tam má zobrazovat moje jméno? Co když ho tam zobrazit nechci, můžu to zakázat?
 Moje příspěvky budou odkazovat na můj veřejný profil Google + - co to jako je? Já mám nějaký veřejný profil? Které příspěvky na něj budou odkazovat? Kdo odkáže? Já nebo strýček G?
 Tomu, že se informace z profilu Blogger nebudou převedeny na profil Google + a proto si je mám zkopírovat už se ani nesnažím rozumět. Mám zkopírovat jen ten canc o sobě? Nebo si mám zkopírovat celý blog? Přijít o vše, to by mě kleplo.
 Veškeré další informace jsou jak jinak než v angličtině, světe, podřiď se. A mě dneska bolí hlava, bolí mě záda a mám tak náladu se stulit do náruče pana O., který ovšem teď v náruči třímá jinou, dřevěnou. A až jí dotřímá, dá si závěrečné pivečko a nechá se odvézt k domovu (zcela výjimečně neřídí) budu já už mít doufám velmi, velmi hlubokou noc.
 Takže dneska to nechám koňovi a taky vám, zkušenějším, které tímto prosím o radu. Já jinak novinky neodmítám, nevadí mi, ale tyhle velký změny, to už je na moje starý bolavý záda moc. takže tak - už jste uprgadeovali na Google + ? A bolelo to? Mám do toho jít taky? Nebo zůstat na Bloggeru a nikdy, nikdy nemít víc pravidelných čtenářů?
 To jsou ale dilemata. Jdu se na ten gauč stulit sama, třeba se dnes už konečně dozvím, jak on poznal jejich matku ;)

Bezdětná středa

 Středa je príma den. Super príma den. Ráno vstanu, udělám si kafe a když na mě nikdo nečeká, tak se pěkně lento vypravím a jdu pracovat. Sama! Samotinká! Jen dnes na mě teda čekala Lukre, která si u toho čekání stihla dát kávu, jelikož jsem před odchodem z domova musela nutně odeslat dva emaily a zrovna mi spadnul outlook. Večer mi pan O. vysvětloval, že to snad má co dělat s tím, že mám otevřených třicet zpráv najednou, ale já si myslím, že to prostě někdo blbě navrhnul. A nebo je to starý. Tak.
 I přes outlook jsem se nakonec vyhrabala s mokrou hlavou do mrazivého rána a byla jsem setsakra ráda, že dneska náš dvorní mechanik nebude mít čas na našeho pohřebáka a že si můžu prdelku pěkně v pohodlí odvézt tři kilometry vedle do krámu. Kdybych měla jet na kole, uženu si nějakou nepříjemnou nemoc.
 A pak už jsem celý den zjišťovala, jaké to je, mluvit s dospělákem. Fakt mluvit a neprokládat každou větu něčím jako "počkej vteřinku, jen to tetě dopovím", "co potřebuješ? Čůrat? Tak honem, honem!", "ano, ten pejsek je opravdu véééééélkej", "jo, já vím, že ten modrej had byl moc zlej" a podobně. Takže jsem celý den vedla konverzaci dospělých lidí. To se mi naposled poštěstilo asi před pěti lety. Od té doby konverzuju s někým, kdo mi nesahá ani do pasu. Ale svůj nedostatek ve výšce nahrazuje kadencí slov. Když nedávno na poště na chvilku zmlkla (podezřívám jí, že se zakuckala), pohlédla na mě pošťačka soucitně skrze okýnko a
politovala mě: "To takhle povídá celej den? No potěš pánbůh, to vám jde asi hlava kolem, co?" Chtěla jsem jí její soucit oplatit tím, že jí polituju, jelikož musí prodávat obludné plyšové hračky, křídy na chodník a jiné ptákoviny, ale nakonec jsem jen chabě přikývla. Teprv v tu chvíli jsem si totiž uvědomila, že to malý pískle skutečně pořád mluví! Dokonce se několikrát stalo, že v autě usnula uprostřed věty, za hodinu se probudila a naprosto plynně navázala ve svém vyprávění. A to mladší pískle, které se teprv učí mluvit, nebude zřejmě o moc pozadu. Sotva dorazím domu, už jede. A tak si tu svojí bezdětnou středu vážně užívám. Zjistila jsem, že zvládnu víc, než odpovědět na tři emaily a čtyřikrát umýt nádobí. Teda, platí to pro většinu dní, zrovna dneska jsem malovala a mám pocit, že jsem za ten den nestihla vůbec nic. Je možný, že čtrnáct poliček může trvat celý den? Ale zase - podívejte, co za krásu z toho vyrostlo ;)

 To je moje nová stará pýcha. Skříň, získaná na Nevyhazujto.cz, kterou jsem jen lehce zbrousila a pak jsem uprosila papínka, aby mi do ní udělal mini vysouvací poličky. Na každé poličce jsou pak čtyři platíčka s knoflíky, nebo s bižu komponenty. Nebo s galanterkou ke kabelkám. To máme 14*4 = 56 platíček. Na platíčku osm přihrádek, to je 56*8 = 448 míst pro knoflíky a další. Vecpané na ani ne dva metry čtvereční, není to paráda?! Je! Asi si to nechám patentovat ;)
 A tímhle, tímhle já jsem, prosím, strávila skoro celý den. A pak už mě čekala další návštěva, kterážto sice měla s sebou robě, ale to je naštěstí velice milé a není moje, takže to šlo v pohodě. Nakonec Vám můžu říct, že jestli mě budete chodit do krámu navštěvovat a povídat si se mnou, tak tam snad ani nemusíte nakupovat, budu vás milovat i tak!
 Zdar bezdětným středám!

Ach ten design

Předně se omlouvám za včerejší chybějící článek. Chtěla jsem ho napsat, fakt chtěla, leč rozjíždějící se migrénka a následně pořádná porce večeře (hlava povolila, tak mi otrnulo) mě uložily do postele dřív, než jsem plánovala. Takže sorry, jdu na to.

 Maruška mě včera  popíchla a i když moje nakvašenost už zlehka vyprchala, holt se do těch sukní pustím. Poslední dobou trávím docela dost času na trzích, veletrzích, márketech, prodejních akcičkách a jiných, kde mají lidé šanci prezentovat svojí tvorbu.A to je moc fajn. Bez ironie, tentokrát to myslím upřímně. Je dobře že je tolik míst, kde člověk může svoje věci představit ostatním, kde se může pochlubit a třeba vydělat i nějakou korunu. Já nejsem žádný módní peklo a ani protivná blondýna, jsem, myslím si, docela milá brunetka, ale jsou prostě chvíle, kdy mi jde naprosto nedyzajnová pára z uší. A to je většinou na těhlech akcích.
 A jedna z těch věcí jsou designové sukně. Hit posledních let. Snadné jak facka - chcete vydělávat? Kupte si dyzajnovou látku z Emeriky, ustřihněte z ní pruh, našijte na to patent z Moraviatexu a pak tlachejte o tom, jak je super navrhovat nevšední kousky, které ozvláštní šatník každé zákaznice. A jak milujete módu, dyzajn a jste kreativní. Jak ráda vymýšlíte vše nové a nové. A nezapomeňte dodat doušku o autorské tvorbě!
 Tyhle sukně jsou moje noční můra. Beze srandy. Snad kdyby se tomu říkalo jinak, nebyla bych tak naprdnutá, ale vydávat ten výrobek za design autora, který sukni ušil mi přijde vážně amorální. Ani nevím, kdo z tímhle názvem vlastně přišel? Kolik designu se asi tak může skrývat za čtyřmi švy aplikovanými na dva obdélníky? Což mě mimochodem teď napadlo, že by byl docela dobrý kontest - dva obdélníky a čtyři švy, ukaž co umíš! Ale zpět. Leckdy vidíte na štendru padesát těhlech sukní, velikost univerzální, použití taky univerzální (těhotenská, post těhotenská, předtěhotenská, vždyť je to fuk), perte na třicet a hotovo dvacet. Při koupi dvou, třetí za polovic. Cena 750,- za dlouhou, 450,- za krátkou. A když k tomu dáte cedulku výprodej zásob, utrhají vám zákaznice ruce. Náklad na sukni podle kolekce, když budete brát ty z výprodeje, máte jí za babku. Práce na patnáct minut. Dvacet i se stříháním a zabalením. Neberte to.
 Pokud jsou na vás tyhle designové sukničky příliš easy a jen byste jimi svojí tvorbu ztrapňovaly, vrhněte se na sukni balonovou. S tou se taky totiž roztrhnul pytel, takže budete in. Je to obdobný model jako výše, jen dolů do lemu dejte gumičku. Moc se s tím neprďte, že i balonová sukně by měla respektovat střih, to netřeba řešit. Nahoru lem, dolu gumu a tradá, balonovka je na světě! Jediné, co je trochu blbé, je to, že balonová sukně téměř nikomu nesluší. Vážně. Ale to vás naštěstí nemusí zajímat, protože většina národa to neví a tak si balonovou sukni klidně koupí. A pak v ní vesele chodí, protože kolik z nás má kamarádku, která vám do očí řekne: "Holka, v tom vypadáš jak krabice!". Málo, že jo? Mně už to pěkně dlouho nikdo neřekl a nedělám si iluze, že by to snad bylo tím, že mi všechno tak skvěle sluší. Je to tím, že prostě v tuhle chvíli nemám kamarádku na takovém levlu upřímnosti, jak bych potřebovala.
 Takže i když bych si ráda ušila dlouhou jednoduchou sukni, stejně se pokaždé budu crcat se sedlem a vsazovat zip, abych prostě nešila tyhlety čučky. A i když by mě lákalo ušít si na sebe balonovou sukni, dám od toho ruce pryč, protože prostě se nepřidám k tomu megaobludnýmu davu.
A děkuji všem, kteří sukni umí opravdu založit a ne že jí objedou na overlocku, zahnou do rubu a objedou jí švem jako když pejsek čůrá z výšky.
 Ale jistě, že i objetí na overlocku může být vyjádřením stylu, značkou, podpisem autora, ale k tomu to zase vyžaduje trochu víc invence, než jen ten pruh látky, víme?
 A díky všem, kteří pochopily, že střihy opravdu k něčemu slouží.
 Ale jistě, že se dá šít i bez střihu, ale pak by z toho neměl vylézt sešitý obdélník, no...
 A o tom, že jsem za poslední dobu potkala něurekom šatů, kde naprosto a totálně absentoval záševek, o tom snad ani nemluvím. Jistě že šaty nemusí mít záševek - můžou být z úpletu. Nebo můžete záševek rozpustit, přesunout ho. Ale v tom případě vám vzniknou opravdu šaty. Ne kus pytle, kterému se to tuhle boulí na zádech, okolo pasu to prapodivně vlaje a jestli ta žena pod tím pas vůbec má, to můžete jen hádat. Jistě, i tohle může být, ehm, móda, ale vážně? Vážně to není spíš autorův omyl?

Já si fakt nechci hrát na módní peklo a neplánuju se do kritik těhlech věcí pouštět (pokud mě ovšem někdo nenadzdvihne s nasrávačkama, to se pak neznám!), tak mi to, prosím, pro jednou odpusťte. Musela jsem. A může za to Maruška, protože bych na to bývala skoro zapomněla :D

Bacha jedu!

 Původně jsem chtěla psát o nějakejch výstavních věcech. Třeba o designových sukních, módě balonových sukýnek a autorském šperku.Jelikož ale po výstavě následovalo 120 km na silnici, rozhorlilo mě víc něco jinýho a tak to bude o blbcích na silnici.
 Přináším vám jednoduchý návod, kterak se stát králem idiotů na silnici:
 - Ty kulaté cedule s číslem u silnice určují vaši nejnižší možnou rychlost. Jakmile jedete míň, je potřeba řádně dupnout na plyn.
- Pokud budete za 500 m odbočovat, je nezbytně nutné předjet alespoň tři auta. Když pak při prudkém brzdění a myškování k odbočce spálíte gumy a zanecháte za sebou pěkné černé čáry, máte body navíc. Když se kvůli vám předjížděný řidič vybourá, máte bonus.
- Jede-li před vámi po silnici traktor a za ním se táhne deset aut, je to proto, že si všichni rádi užívají pomalou jízdu a vůni hnoje. Ne, opravdu nikdo z nich nechce předjíždět a všichni jen čekají, až se do toho pustíte zezadu jako první. Minimálně smíte předjet pět aut, nic menšího se nepočítá.
- Dvojitá čára je výzva. Pokoří jí ten, kdo pojede déle v protisměru. I za cenu toho, že ostatní sjedou do pangejtu.
- Za každou cenu je nutné vysírat ostatní troubením. Zvlášť, když jednou na devadesátce pouhých devadesát.
- Když venku nesněží, můžete si otevřít okno a hulákat hlášky typu "Jak to, kurva, jedeš?", "Kdo tě učil řídit, ty krávo!", "Uhni s tou kraksnou!", a podobné. Pokud venku sněží, vezměte si k tomu čepici.
- Jste-li muž, je nezbytné zastávat názor, že ženský jsou blbý, za volant nepatří a dokud se nenaučí parkovat a rozjíždět se do kopce bez ruční brzdy, tak na silnici nemají co dělat a mají zůstat u plotny. Pokud jste žena, hlásejte to samý, jen u toho pořádně krkejte a drbejte se v rozkroku.
- Za jízdy se zásadně telefonuje! Ovšem pouze tehdy, když v druhé ruce držíte pití nebo cigaretu. Handsfree je pro debily.
- Blinkry jsou taky pro debily, každej přece ví, že vy jedete zrovna semhle doprava. Nebo tamhle doleva.
- Udržování bezpečné vzdálenosti je nuda. V rychlosti 130 km/hod je nejzábavnější jet za autem před vámi na těsno. Třebas na čtyřicet centimetrů. Míň je pro slabochy.
- Jestli někde někdo předjíždí a vy se k předjíždějícímu blížíte rychlostí o čtyřicet km v hodině vyšší, než je ta povolená, musí být přeci úplně jasné, že spěcháte. Ale protože na silnici jsou přece všichni tupci a navíc by v tom autě mohla sedět nějaká duševně slabá žena, dejte jim to raději najevo pořádným blikáním. Troubit můžete taky, ale jedině v součinnosti s dálkovkama. Je samozřejmé, že předjížděný by neměl akci protahovat a snažit se předjet jiné. Měl by sklopit uši, zabrzdit a zařadit se zpátky k traktorům do pravého pruhu. Levý pruh je určen přednostně pro vás. A pak možná pro ministry.
- Parkovat můžete, kde chcete. Na invalidech, na chodníku, na přechodu. Nebo klidně na silnici, aby ostatní vytvořili frontu a počkali, až vy si nakoupíte/ vyřešíte něco s Petrem/ vyzvednete novej foun/prostě až se vám bude chtít zas jet.
- Mějte drahý fáro. Nebo alespoň pořádně vytuněný.
- Pivo není alkohol a jedno před jízdou bystří smysly. Proto si dejte radši dvě.
- Chodec je nižší biologický druh, na přechodu je jen proto, aby vám ztrpčoval život. Kašlete na něj, však se najde nějakej blbec, kterej ho pustí.
- Matka s dítětem je míň než bakterie, nevšímejte si jí, před přechodem to ještě trochu natúrujte. Pokud uskočí - bod navíc.
- Pokud vidíte někoho trpělivě čekat na parkovací místo, ze kterého jiný řidič vyjíždí, vjeďte mu tam! I když jste původně vůbec nechtěli parkovat a jdete pozdě na poradu. Za tu srandu to stojí!
- Nakupujete-li v nákupních centrech, nechte vozík po akci někde mezi auty. Pětikoruna vás nezabije a vždycky je šance, že do něj nějaká blbá ženská nabourá.
- Když míjíte na silnici někoho v nesnázích, třebas křehkou blondýnku vytahující z kufru hever, nezastavujte! Otevřete okýnko a zahýkejte "Patří ti to!"
- Když to před vámi někomu v křižovatce chcípne, trubte jako o život. Určitě je to totiž pitomec, který vám to dělá naschvál. Variantu, že je to začátečník, neberte v potaz. Ti ve vašem světě vůbec nesmějí na silnici. Prostě vám to dělá pro zlost!

Dneska jsem potkala pitomců asi šedesát. Z toho usuzuju, že frekvence výskytu je jeden pitomec na dva kilometry. Zítra tuhle teorii ověřím, jedu na krátkou trasu, tak snad mě ty počty nezmůžou.

Východ... Slunce

 Dneska jsem viděla ten opěvovaný východ slunce. Přes přední sklo auta. A věřte mi, krásnější by byl přes sklo zadní, protože bych viděla i něco jiného, než zářící žlutou kouli. Takhle jsem se řítila rychlostí přes sto kilometrů téměř poslepu, mžourajíc jak čerstvě narozené kotě. A bonusem k tomu úchvatnému zážitku mi je pár nových vrásek, které mi to mračení způsobilo. A to nepočítám ty, které mi naskákaly ráno, když budík v pět zazvonil. A v mém věku každá vráska dělá divy. Bohužel ne ty pozitivní.
 Dneska jsem viděla ten opěvovaný západ slunce. Přes přední sklo auta. A věřte mi, krásnější by byl přes sklo zadní, protože... Vážně musím psát dál?!

 To máte tak, když jedete ráno na východ a večer na západ. Příště pojedu na druhou stranu. Tak.

Vyměněné dítě

 Když dvě děti uspíte v půl osmý a libujete si, jak to všechno klape, pak se možná něco nepovede. Polovina osádky se vzbudí do půlhodiny. Druhá tomu dá hodinku a čtvrt. A tak tu sedím s dvěma dětmi a děsím se zítřejšího vstávání v pět. Už opravdu musím, musím jít spát, tady přestává veškerá sranda.
 Navíc Bíbu nám někdo vyměnil. V noci nespala, budila se s velkým brekem a z usměvavého mimina je zamračené batole, které se mě nechce pustit a pořád pořád se jen kojí. Doufám, že než se sobota překulí, bude zase zpátky náš smíšek, bohatší o dvě spodní trojky, protože jinak bych taky mohla dostat deprézi.
 A to ani nemluvím o faktu, že s dvěma dětma za zadkem, na stehně, na zádech a jinde se prostě psát nedá. A to jsem si tak krásně rozmyslela, co napíšu!
 Mažu, už si mě zas žádaj, ouvej, ouvej!

Moving!

 A já říkám: "Kdo se nestěhuje alespoň jednou týdně, ten jako by nebyl!"
 A tak jsem to zas dneska všechno naložila do auta, abych mohla v pátek v pět ráno zasednout a vyjet. Tentokrát mířím směr Soběslav, na tuhle povedenou akcičku:

 Stěhování věcí z krámku do auta má svoje kouzlo. Ode dveří ke kufru je to asi šest kroků, což je hodně fajn. Odpadla celá zahrada, jedny schody, druhé schody, silnice a schody do patra. A to na zadku teda pocítíte, to jo. Není potřeba používat vozíček, dá se to prostě tahat v ruce, jako kočka koťata. Prímové, jen to má za následek to, že vozíček pak často zapomenu a na akci se vláčím s krabicema víc než dvěstě metrů kamsi do prčic. A nebo musím žebrat, aby se nade mnou někdo slitoval. A to šlo docela dobře, když jsem byla těhotná, ale teď, když břicho je čistě špekózní, už takový úspěchy nemám.
 Balení už mám v malíku, jde mi to jako po másle. Teda, šlo mi to jako po másle. Když byly všechny věci doma, věděla jsem přesně kde co a kam co. V krámě věci ještě nemají svoje místo, takže v rámci snahy o urychlení balení vyberu nějakou zrovna volnou plochu a kupím věci na danou akci tam. Problém je ten, že jsem schopná každý den vybrat jinou plochu a na tu předchozí zapomenout. Takže dneska, když už se mi zdálo, že mám sbaleno opravdu všechno, jsem zjistila, že mi chybí ubrusy na stoly. Loga. Stahovačka. Butonky. Vše bylo vzorně připravené na skříni, kam mě prostě nenapadlo se podívat.
 Krám taky obsahuje spoustu zákoutí, jak romantické. Ale budu je muset nejdřív všechny objevit. Minule jsem téměř (bylo to fakt tip ťop, chyběl asi tak milimetřík) obvinila pana O., že při stěhování ztratil krabici s čelenkama a lankama. Protože, já jsem jí přeci v ruce měla, to vím jistě, pak se do toho přimotal on a teď je ztracená! A já jí potřebuju a to tak, že okamžitě a takhle se ten byznys budovat nedá, když se mi ztrácej věci a já je pořád musím kupovat nový a nový. A nikdo mi nepomáhá, nikdo mě nemá rád a nikdo si se mnou nechce hrát. No, objevila jsem jí v jedný skříňce a následně jsem si vybavila, jak jsem po nastěhování nábytku dělala test, jestli se Samla krabice vejdou právě do téhle skříňky. Jak už asi tušíte, vejdou.
 Moc se těším, až si to tam načinčám, uklidím, upravím, všechno bude mít svoje místo. Ale když jsem to dnes viděla, tak mám strach, že se mi nepovede otevřít snad nikdy. A proto do toho půjdu po hlavě a otevřu, i když nebudu mít hotový závěsy, i když výloha nebude dokonalá a i když na zemi bude sem tam lísteček z toho neuvěřitelně bordelizujícího stromu, co nám tam roste ve dvorku. A možná první týden nebudou houpačky pro děti a nebude pískoviště, ale budu tam já, celá natěšená na ty, co přijdou nakouknout.
 Jen to zas musím nastěhovat zpět, znáte to.

El telefonísta

Pro velký úspěch uveřejňuji svojí perlu z minulého týdne.

Rozbila se lednička. Vlastně nejdřív mrazák. Všechno zgumovatělo, pustilo vodu a letělo do koše. Byl sehnán odborník. Původně jsem ho měla dovnitř pustit já a dohlížet na jeho přání a potřeby, nicméně nakonec to dopadlo tak, že ho přijala máma osobně a já si mohla válet šunky. Přišel po ránu a když holky zezdola zaslechly zvuky a vyjasnily jsme si, že nás nikdo nevykrádá, nýbrž že je doma babička, musely jsme na návštěvu.
 Pan opravář opravoval, holky lítaly a kvičely, babička se chystala do práce, zkrátka ranní idylka. Zanechala jsem marných pokusů o snížení hladiny decibelů a pozorovala jsem opraváře, který zrovna zasedl ke stolu, aby nám to nejspíš spočítal. Z nudy sáhnu po telefonu, že vyřídím ten zmeškaný hovor co tam mám.
"Haló!"
"Dobrý den, tady K-á, mám od Vás zmeškaný hovor."
"Já sem nikam nevolal."
"No, já taky ne. A kdo jste?"
"Já jsem ...ář."
"Cože, zubař?"
"Ne! Opravář!"
"A vy jste na tu pračku?"
"Ne, já dělám ledničky!"
"Ledničky?! Aha, tak to mě těší, to jste asi zrovna u nás doma." 

 Nesmím zapomenout zmínit, že od pana opraváře jsem stála asi tři metry a půlku doby telefonátu jsem ho pozorovala a říkala jsem si, se kterým tupcem asi tak telefonuje, že se u toho tak rozčiluje.
 Jen je škoda, že pán byl suchar a nezasmál se tak moc, jako my s mámou. Já jsem smíchy doslova řvala. Uá!

A jak voláte vy?

Prohra

 Tak jsem to nezvládla. 21 dní jsem v kuse nedala. Sice jsem si včera cestou domů za volantem připravovala, co napíšu, nicméně se nepovedlo. Dorazila jsem domů vyždímaná jak citron, pokonverzovala s mámou a padla za vlast.
 Takže teď bych měla začít znovu, pěkně od jedničky a dát si to celý znova,a by se ta dráha v mozku vážně, vážně udělala. Áchich.
No co, nevzdávám to a jedu dál, páč prohrát může člověk jen tehdy, když to vzdá ;)
 A zítra už snad napíšu něco schopnýho (jestli se Bíba nebude budit každých deset minut jako dnes).

Já to prostě nestíhám

 Fotky jsem dneska zvládla. Na obou místech. Ale jsem tak znavená, že ohnout se rpo šňůru od foťáku vyžaduje nadlidský úsilí. Svalím se na gauč, pozřu večeři, kterou mi můj nejhodnější muž připravil už včera a pak, pak se možná odpotácím, do postele. A možná ani ne, možná usnu na půl cesty někde na parketách. Alespoň nebudu mít ráno otlačenej polštář.
Brou.

Padám na hubu

 Jsem vážně unavená. Fotky nemám, ale za to mám vybitej foťák. Nicméně pokochat se můžete na FB Moniky Brýdové, která je naštěstí schopná a výkonná a na baterku ve foťáku pamatuje zavčasu. A Jsem pyšná, že tam na fotkách můžete vidět moje prstýnky, náhrdelníky a i knofle. Paráda.
 A už se těším, až budu mít času napsat něco smysluplnějšího, než tyhlety kraťase.
 Brou noc ani nepřeju, vstávám v šest ráno, to si snad ani přání nezaslouží. A nebo jo. Ať je těch šest za hoooodně dlouho.
Brou.

Jo a ještě jsem chtěla ty fotky! Jsou přímo tady.

Omluva

 Tak já se převelice omluvuju, ale včera jsem na blog úplně  zapomněla. Přijela jsem o půlnoci, úplně kantáre a už zas musím vyrazit. Uf.
 Jakmile se trochu vzpamatuju (co bude asi tam v příští dekádě), dodám vám článek s názvem "noční můra vystavovatele". Těšte se.
 A dnes zkusím alespoň nějaké fotky ;)

 A teď už se zvedněte a vyražte do Dubče k Dubu, nebo do hotelu Step, abyste mě, poletující mezi oběma místy, mohli vidět na vlastní oči ;)

Pozdě, ale přece

 Dnes jen v rychlosti. Humoru ubývá, stresu přibývá. Stále ještě nemám nikoho do Dubče, ouvej, ouvej. Celý den jsem makala jak barevná a zítra na novo, jupijou!
 Chtěla jsem udělat alespoň nějakou fotku, která by zdokumentovala moje úsilí, které se projevuje vytvářením ještě většího bordelu než obvykle, ale bohužel. o první fotce mi došla baterka a věřte mi, tak fotka za to teda nestojí.
 Teď si dám večeři a mizím do pelechu, mez chrchlající děti. Doufám, že se ve spánku ubráním přeskakujícím bacilům, protože být na dvou místech současně a ještě k tomu s teplůtkou či kašlíkem, to už by bylo i na mě moc.
Brou brou

Dva v jednom - los stresos

 A je to tady, tenhle týden mě čekají dvě výstavy, jedna je Prague Patchwork meeting a druhá je známá Kreativní Dubeč, kterou pořádá Monika Brýdová. Ze čtyř domluvených lidí mi tři odpadly a já se začínám doopravdy, doopravdy děsit. To už není jen takový lehký stres, to je vážná panika. A tak hledám, hledám někoho, kdo by se chtěl zúčastnit a postavit se za můj stánek s knoflíky? Odměna nepochybně sladká, finanční i v naturáliích, jak je libo. Jen mi hlavně neříkejte, že to budu muset zrušit :(

 Případní zájemci hlaste se na emailu koucka@postaramese.cz nebo přímo na mém telefonu 733 723 924.

 Díky moc!

PS: Měla jsem připravený superduper článek. Ale není dopsaný a moje nálada a rozpoložení se večerními událostmi trochu změnily, takže by nakonec nemusel vyjít tak suprovitě. Radši si ho ušetřím.