Žúžová Pettiskirt

Fotka z blogu www.makeit-loveit.com

 Už když jsem kdysi dávno natrefila na tuhle senzační sukýnku, věděla jsem, že jí prostě nutně musíme mít.
 A teď ten čas nastal. Vánoce klepou na dveře, tak aby měl Ježíšek dost času zasednout ke stroji. A proto bych ráda do konce tohoto týdne objednala předřezané pruhy šifonu, které vyjdou cenově stejně, jako kdyby si to člověk nařezal doma na koleni, ale ušetří spoustu trápení (teda pevně doufám, matematika není moje silná stránka). Potěší mě, pokud se budu moci s někým podělit o poštovné, protože to není zrovna za hubičku. Neváhejte se přidat.
 Objednávám z tohohle obchodu a krásně srozumitelný návod na tu nádheru najdete na blogu Make it and love it.
Myslím, že Matylda se pod stromečkem bude tetelit štěstím (pokud to ovšem Ježíšek stihne, že).

Objednávky mi spolu se svým jménem a adresou pište na email.

Hezký den

Zima klepe na dveře

 Je to nechutné, ale je tu další reklamní příspěvek. Slibuju, že příště už napíšu zase něco alespoň trochu vtipného. Poučného ne, tak vysoko moje cíle nesahají. Ostatně jsem si slíbila, že se nebudu pouštět do žádných morálně náročných témat. Ovšem jedno už mě pěkně svrbí a kvasí ve mě už od jara. Možná se nakonec neudržím. Ale zpět k věci.
 I přes sabotáže, vyhrožování a zastrašování jsme se nedala a pořádám další várku hromadek. V tuto chvíli je otevřená hromadka softshellu a hromadka úpletů od Moraviatexu.
Co se dá vyrobit ze softshellu se můžete podívat třebas na blogu Caramilly, která je také autorkou tohohle fešného kompletku.

Autorka fotografie: Petra Macháčková

 U ní si můžete i na podobné laskominy koupit střih. A pokud si netroufáte, tak číhejte na chvíli až bude mít otevřené objednávky a vyproste si nějakou originální krasotinku od ní.

 Pokud máte o hromadky zájem, pište si o přístup na email. Vzhledem k předchozím sabotážím je přístup na povolení a pro udělení vstupu musíte mít buď realizovaný obchod u mě v krámku nebo vás musí doporučit mě známá osoba.

 Krásné šití

Shopiiiing!

 Jelikož strasti dvoumateřství jsou skutečně veliké a nic nezabírá lépe než pořádné nakupování, vyhlašuji podzimní nákupní horečku, která se bude skládat z několika hromadných objednávek.
Jako první probíhá hromadná objednávka softshellu, fleecu a vododolných zipů.
 Malá ochutnávka zde:

 Tabulku pro objednání najdete ZDE.  Nezapomeňte si přečíst list "podmínky". Barvy najdete na listu "vzorník".
 Uzávěrka je 20.9. o půlnoci.
 Jakékoliv dotazy můžete směřovat do diskuze přímo ZDE.


 A co vás čeká dál? Ještě tento měsíc proběhne hromadná objednávka lemovacích gumiček. V říjnu budeme objednávat MTX, v listopadu Hilco a doufám, že někam ještě vmáčkneme merino a Wendy.

Je něco, o co máte zájem? Dejte mi vědět ;)

Teror pokračuje

 Nedá mi to a musím se podělit o pokračování včerejšího klidného večera. Nebudu už pokračovat po pětiminutovkách, to bychom tu byli do rána (což někteří z nás stejně budou, že?), vezmu to prostě letem světem.

Klidný večer

Je 19:00. Obě holky jsou v posteli. Spolu se mnou. Bětka předpisově usíná ještě dřív než Matylda, která neustále vyžaduje drbání na zádech.
19:05 tuhne mi ruka.
19:10 Matylda klidně oddychuje. Nadzvednu hlavu a ujistím se, že to nehraje a doopravdy spí. Jupí! Obě udolány a já mám před sebou volný večer, senzace! Plížím se z postele a zvažuju pořádnou koupel, neb jsem po parném dni splavená jak ďas. Doma máme pěkných 33°C. Cestou do koupelny míjím dřez, kde mě zdraví nádobí nejmíň dva dny staré. Co ještě by mě mohlo pozdravit ani nechci vědět. Tak jo, začnu tím nejhorším.
19:15 Ruce po lokty od pěny, ignoruju téměř ucpané sítko u dřezu (to u nás prostě dělá O. Ano, i když odjede na víkend, tak to na něj prostě počká. blé). Jedním uchem zachytávám neklamné příznaky toho, že je někdo vzhůru. Ach jo. Vydávám se pro Bětu do ložnice. Zírá na mě a je jasné, že jakmile jí do pěti vteřin nezvednu spustí svlůj operní výstup. Ta holka má prostě páru. Dám Bětku vyčůrat a šoupnu jí do hacky. všichni přece vědí, že hacka je kouzelná, navodí dítěti pocit bezpečí, jemně se pohupuje, takže dítě se vrtěním vlastně samo uspí. Ano, vím to taky. Teď jen aby to věděla i Běta.
19:20 myju nádobí. Jde mi to skvěle. Funguju stylem: umyju nůž - jdu pohoupat Bětku - umyju skleničku - jdu vrátit Bětce dudlík - umyju talíř - jdu pohoupat Bětku - umyju vidličku - jdu pohoupat... No, dál už je to trochu nuda.
19:30 Bětka usíná. Zjevně jí zmohlo neustálé plivání dudlíku. Zvažuju pořádnou koupel. Ne, nejdřív prostě pokořím to nádobí a hlavně, hlavně si uvařím večeři. Dokážu si představit, že půjdu do postele špinavá jak prase (tři hodiny na dětském hřišti bez bot vykonají své), ale jít do postele hladová? To teda ne. Nacházím čtyři brambory, snad se z toho nepřejím. Stavím vodu na brambory, udělám si je pečené, i když to trvá strašně dlouho a určitě je to nezdravé. Brambory v hrnci, jdu si sednout k počítači. Hora podacích lístků, které je nutné spárovat s fakturami a zadat do systému hrozí, že mě zavalí. Opravdu se do toho už musím pustit. Blog počká.
19:40 Blog nepočká.
19:45 Bětka se budí. Potřebuje čůrat. Dávám jí čůrat nad umyvadlo, koná své. Šoupnu jí zpátky do hacky a znovu jí zopakuji, jak se jí tam má líbit. Zcela nevýchovně jí polohuji tak, aby ten dudlík prostě nemohla vyplivnout. Nenápadně jí ho zapřu vlastní rukou. Ovšem v panice z představy že se jí bude chtít blinkat jsem u hacky ještě častěji, než obvykle. Rezignuji a ruku jí posunu. Následuje obdobný tanec s houpáním a vracením dudlíka, jako probíhal při mytí nádobí. Všechno člověku trvá dvacetkrát dýl, když po sebemenším úkonu musí vykonat 15 kroků, zhoupnout a znovu se vrátit k rozdělanému. Jednu větu píšu asi dvě minuty. Proto jsou tak krátké.
19:55 Bětka usíná. Dle zkušenosti z předchozí hodiny mám deset minut klidu. buším do klávesnice jako zběsilá. Lituju, že jsem se nenaučila psát všema deseti. Kde já už dneska mohla být. Alespoň o stránku dál.
20:00 Brambory na pánvi, znovu zvažuju koupel. Ne, až po večeři. Lepší smrádek nežli hládek (drobná parafráze na moto "lepší smrádek nežli chládek", které s oblibou používám v zimě na horách).
20:05 Bětka stále spí, jsem v šoku! Dokonce až tak, že vlastně ani nevím, co bych měla dělat. Zametu cestičku z obýváku do kuchyně. Do rohů a koutů se nepouštím, nejsem žádný kaskadér. Bůhví, co by tam na mě mohlo číhat. I tak si na konci té pětimetrové cesty před sebou metu pěknou kupičku.

To by jeden nevěřil, jak výchova ve stylu AP při dvou dětech zamává s denním režimem. Mým cílem se stalo dopravit balíky na poštu a umýt nádobí. Víc od úspěšného dne nečekám. Že bych mířila tak vysoko, že zametu/vytřu/uklidím koupelnu/nedejbože něco ušiju to opravdu ne. Sice mi děda vždycky tloukl do hlavy že !malý je ten, kdo má malé cíle", ale na vlastní kůži jsem poznala, že pokud nemáte cíle, nehrozí vám zklamání z jejich nenaplnění. A tak je mi prostě jedno, že na konferenčním stolku vedle sebe leží lego, sto let staré videokazety do kamery (nemáme kameru), Bepanthen, kousátko na nehty, pitíčko, plyšový medvěd, kostka na vkládání tvarů a ještě spoustu dalších věcí. Vím totiž, že zítra, úderem půl šesté ráno, se Matylda vzbudí a všechny tyhle věci bude nutně potřebovat. A když tam nebudou, tak je najde a znovu je tam vrátí. A přihodí i něco navrch.

20:20 Bětka je vzhůru a já stále nemám hotovou večeři! Polykám Bachovky po litrech, za chvíli si s majitelkou bachovek.cz nejspíš začnu tykat. Škoda že nebydlí blíž, byla bych u ní pečená vařená. Mám v pánu se najíst a okamžitě hupnout do postele. Leč bohužel mám v živé paměti, jak to dopadlo včera.
Šla jsem do postele ještě za světla. V půl deváté. S knížkou. Plán byl ten, že v posteli nakojím Bětku, čímž jí uspím a já si pak chvíli budu číst a s úbytkem denního světla to zalomím. Realita byla ta, že ještě před půlnocí byla Bětka vzhůru. Spát se vedle ní bohužel nedá, její mrčení, vrtění, kýchání a pofňukávání nenechá nikoho upadnout do spánku (krom Matyldy a pana O.). Zkrátím to, za včerejší noc jsem trhaně naspala asi tři a půl hodiny, předpokládám, že Bětka ještě míň. Proto se dneska ani nesnažím zaplout tam tak brzo, nemá to zkrátka cenu.
20:25 Bětka objevila vlastní palec. Neměla bych to říkat, ale HALLELUJAH! Snad to bude mít větší úspěch, než dudlík.
20:28 Bětka zapomněla, kde má palec a dožaduje se dudlíku. Ach jo.
20:30 Běta ječí. Večeře je hotová. Načasování ideální, jako vždy. Jdu

Obchodní

 Dneska to bude drze obchodní příspěvek. Podařilo se mi totiž i přes své obří břicho zasunout k počítači a naskladnit nějaké nové zboží. Část si můžete prohlédnout v novinkách, po zbytku budete muset zapátrat.
 Konečně jsem se vzchopila a založila kategorii pro kabelkové maniaky, kde najdete krom doskladněného zapínání nově i vsuvky a zkracovadla.
 Objevily se gumy a pruženky, takže si můžete lebedit v kalhotách do gumy nebo esteticky olemovat výstřih trička.
 Máme nové jehly - kulačky a čalounickou sadu.
 Zbrusu nová je kategorie Bižuterie - materiál, kde se začnou objevovat pomůcky a potřeby k tvorbě vašich vlastních šperků, ať už to budou drátky, lanka, návleky, minerály... Prostě o čem jenom člověk sní.
 A co vás čeká při mojí další aktivitě? Třeba krásné dřevěné knoflíky.

 Nebo bavlněné šňůrky na krk.

 Nebo třeba střihový papír, protože jestli jste podlehly tvorbě vlastních střihů, tak víte, že ho není nikdy dost. A jestli šijete podle Střihů třebas z Burdy a zkusily jste někdy obkreslit střih na novinový papír, tak víte, že takhle to prostě nejde.
 A taky téměř kompletní sortiment Schmetz jehel do šicích strojů, aby se vám úplet netrhal a jehly nelámaly při šití džínoviny.


A já už běžím, vytvářet zas na chvilku jiné hodnoty, nejspíš kulinářské.


Krásný večer,


Martina


PS: Prozkoumejte i své oblíbené zboží, nově jsem doskladnila i 22 cm zip a jiné ;)

Těhotenské odchylky

 Původně se tenhle článek měl jmenovat Těhotenské úchylky, ale vzhledem k tomu, že po několik měsíců bylo nejvyhledávanějším slovním spojením mého blogu 'prst v kalhotkách' (a opravdu nevím, že bych to kdy napsala) rozhodla jsem se pro mírnější variantu, abych dychtivým hledačům lechtivého čtení nezavdávala příčinu k návštěvě u mě. Pokud se sem ovšem i tak dostanou, předem je upozorňuji, jděte dál, erotiky tu bude opravdu žalostně málo.
 Když jsem čekala Matyldu, netrpělivě jsem vyhlížela všechny zvláštnosti s těhotenstvím spojené. Třeba nevolnosti. Nebo chutě.Nevolnosti se naštěstí nedostavily, chuť se dostavila jedna a to veliká. Na krupicovou kaši. Věřte mi, jednla jsem jí snad pět měsíců dvakrát denně. Abych se necítila tak moc bídně, omlouvám si to nedostatkem mléka, které prostě v jiné formě nepozřu. No, v téhle sladké formě jsem ho pozřela víc než dost. Tipuju pěkných padesát litrů. Je s podivem, že ještě nebučím.
 S představou obdobné chuťovky jsem čekala tentokrát, co na mě přijde a světe div se, kde nic tu nic. Chutě mívám, to ano, ale v 99% netuším na co. A tak bloumám domem jak Heatcliff na Větrné Hůrce a tiše závidím všem, kteří kombinují kyselou okurku se šlehačkou a podobné laskominy, protože alespoň přesně vědí, co do té nenažrané tlamy strčit. Já nevím a tak tu kňourám, že mám chuť na něco dobrého, ale sušenka to není, salám taky ne, sýr nechci, na pečivo nemám chuť a tak. Učiněná tragédie. I přes svou neujasněnou chuť se mi ovšem daří projíst do závratných výšek, takže už mám dvacítku za sebou a pár týdnů před sebou. Doufám, že třicítku netrhnu.
 Slyšela jsem o spoustě žen, které v těhotenství začly jíst dříve nenáviděné věci. Kterým se začla líbit barva, kterou dřív nemohly vystát. Které se začly úplně jinak oblékat. Které se změnily od základu. Ale ještě jsem neslyšela o někom, komu by se přihodilo to, co mě. Já jsem se totiž zamilovala. Do houby.
 Všechno začalo na první těhotenské prohídce u doktorky. Krom dvouminutové zpovědi, která se skládala z jejího monologu a mých především jednoslabičných odpovědí (nejdelší byla tuším "v pořádku"), jsem vyfasovala těhuprůkaz a těhubalíček. Chystala jsem se ho odmítnout (balíček, ne průkaz), neb netuším, jakou úžasnou věc by mi mohl přinést,ale nakonec jsem ho chňapla pod paží a prchla s ním z ordinace. Zřejmě z vrozené hamižnosti. Díky za ní. Ha. Kromě tuny letáků tak byla jedna, slovy jedna, použitelná věc. Houba na mytí. Pruhovaná, tříbarevná, nejspíš pro miminka určená, houba na mytí. Růžová, žlutá, modrá. Po diagonále. No, alespoň bude mít dítko (to starší) něco na hraní.
 A tak houba získala stálé místo na vaně a absolvovala s Matyldou většinu koupelí, společně s polovinou naší domácnosti, protože u vany se nachází množství lahviček, sklenic, metla na sníh, naběračka, mačkadlo na brambory(obé dětské, naštěstí) a dětské Ikeácké nádobí. Prostě hračky primárně do vany určené.
 A jednoho památného dne jsem vlezla do vany já (lezu do ní kadžý den, abyste si náhodou něco nemysleli) a houba mi tam skočila. Decentně jsem jí vystrnadila ven a ona hup zpátky. Tak jsem jí nechala, aby se pokoupala se mnou. Jedním okem jsem jí pořád hlídala, aby se náhodou ke mě moc nelísala, ale ne, byla ukázněná. Plavala si na duhém konci vany, dokud jsem jí nezačala mohou pošťuchovat. A pak, ani nevím, jak se to stalo, jsem jí měla v ruce. Nejdřív jsem jí několikrát nechala pořádn nasosat vody a pak vyždímala. Očuchala jsem jí. Voněla po oleji, ve kterém se koupala Matylda. To by šlo. Žádný zatuchlý zápach neždímané houby. Přiznám se, nakonec jsem se s ní umyla. A jak by řekla Janice: "Ach můj Bože!" Tenhle zážitek mě dostal málem do extáze. Nikdy by mě nenapadlo, že houba může být tak úžasná věc. A ne, neviděla jsem houbu porpvé v životě, už jsem měla tu čest, vážně. Ale tahle houba, to je prostě jiná liga. A tak jsem se zamilovala. Od té chvíle provází každou mojí cestu do koupelny touha hupnout do vany a pomazlit se s houbou. Přistihla jsem se, že jí občas během dne dokonce i pohladím. Jsem nadšená, když je pořádné vedro, protože můžu houbu vyráchat v umyvadle a pěkně se s ní osvěžit. Třeba každých pět minut. Už jsem zvažovala, že pro obdobné případy jí budu nosit k kabelce, ale zatím jsem na to nenašla odvahu. Ale počkejte, ještě pár stupňů nahoru a mám jí tam.
 A protože mi je jasné, že houba není věc věčná, zvlášť s mojí frekvencí používání, zahájila jsem lov na dokonalou houbu. Na internetu je hub žalostně málo. Ani se mi nechtělo věřit, že je sortiment tak omezený a hned jsem rozvíjela teorie, kterak se pustím do podnikání s houbou. Trpím totiž utkvělou představou, že to co zajímá mě, musí nutně zajímat stovky, ba tisíce dalších. Většinou nezajímá, škoda. Být houbovým magnátem by se mi líbilo.
 No a jelikož se nestanu velkopodnikatelem v oblasti hub na mytí, musela jsem se poohlínout po nějakém zdroji. Internet velku selhal a nezbylo než se vrátit k tradičním nákupům, přímo v krámě. A tak se z každé procházky vracím s houbou. Vážně. Už jich doma máme, chmmm, sedm. Přesně, jsem totiž ve vaně, tak to můžu rovnou kontrolovat. Jedna z nich je sice na mytí van a podobných věcí, ale nechat jsem jí tam nemohla, neboť svojí strukturou byla tak strašně zajímavá, že jsem jí prostě musela zkusit. Je docela dobrá, ale na mojí první rozhodně nemá. Trošku se jí blíží růžový medvídek, zakoupený o víkendu v našem Eso shopping parku. Uvidíme jak se bude tvářit, až se trošku opotřebuje.
 Tak a moje úchylka je venku. O. se mi směje, v nákupu hub mi ovšem nebrání (asi ví, že průměrná houba stojí zhruba 8,50 Kč a tajně doufá, že se tahle zamilovanost rozšíří i na houbu na mytí nádobí a naše kuchyň bude bez poskvrnky. No, nejsem tomu daleko, ale pst, ještě by přestal mýt nádobí.


Hezký večer,


Martina


PS: Uhádnete co okolo mě právě plave? ;)


PS2: Pokud si mě chcete naklonit, netřeba už nosit Jesenky, noste houby do koupele ;)

Pojďte si ušít - sukni do áčka!

 Chtěla jsem psát něco vtipného o pěkném počasí a těšení se na jaro. Pohled z okna mě však uvrhá do deprese a vtipná asi moc nebudu. Tak zkuste tenhle projekt brát jako zoufalé volání jara. Vyberte co nejveselejší a nejjarnější barvy a vrhněte se do šití. Vsadím se, že když se nás spojí hodně, tak se toho jara dovoláme.
  Tentokrát jsme vybraly klasiku, áčkovou sukni, která se šije téměř sama. Můžete jí ušít, z čeho je libo, dle materiálu bude výsledek vypadat různorodě. Ty, co mají problémy se zvětšujícím se objemem břich, můžou místo pevného pasu použít náplet. Tak to udělám i já, neb už mě neba, že mi všechno sedí jen dva týdny.

 Co je na této sukni zvláštního? Zaprvé je rychlá a zadruhé, a to je důležité) se vyhnete založení spodního lemu sukně. Založit totiž spodní lem sukně tak, aby hezky splýval, nikde netrčel a ještě ideálně nikde nebyl vidět šev, to je pěkná práce. A tahle sukýnka použitím kontrastního lemu založení sukně krásně obejde, vám ušetří práci a ještě nadělá parádu.
A návod na sukýnku najdete zde. Pokud bude potřeba pomoci s překladem, ptejte se v diskuzi, odkaz dodám za chviličku.

Krásné šití,

Martina - Definitiv

Děláš ze mě zvíře!

 Naše ještě nenarozené mimino mě pomalu ale jistě mění ve zpustlé zvíře. To malé, rozkošné zatímještě nic schované v mém pupíku mě dělá naprosto společensky nezpůsobilou. Proč? To máte tak...
 Celá věc začala už v mládí, kdy jsem se, jako každý vrstevník, učila pískat na prsty, zvedat jedno obočí a pořádně hlasitě krkat. Obočí jsem pokořila na soustředění baletu, kde jsem se celých 14 dní úporně šklebila do zrcadla (to bylo určitě dáno i tím, že mě každé ráno nutili běhat do kopce!). Pískat na prsty jsem se naučila u tety na vesnici prostě tak, že jsem 14 dní nevyndala prsty z pusy. Ale pak došlo na krkání. A ono to ne a ne a nešlo. Ze zoufalství se do výuky zapojila i moje maminka a když i ta pohořela, usoudili jsme, že je ve mně nějaký kardinální problém a že krkat prostě nebudu. Nadlouho jsem si pak z toho udělala výhodu a tvrdila, že krkat prostě neumím. A opravdu jsem nekrkala. Nekrkala jsem po Cole, nekrkala jsem po pivu, nekrkala jsem nikdy. Paráda! Kdyby to tak zůstalo, byla bych šťastná.
 Těhotenství ovšem pár věcí změnilo. A mezi nimi i mojí neschopnost krkat. Ne že bych se snad stala přeborníkem a vykrkávala abecedu, to ne, ale objevila se tady potřeba upouštět vzduch. A tak to prostě jde horem a já ani nevím jak. Vím, že to není klasické krknutí, kdy vás ovane hrůza, jestli s tím vzduchem necestuje vzhůru i něco jiného. Spíš je to takové decentní ukrknutí. O. to něžně nazývá "skřek malého dinousaura", já to nenazývám nijak, já jen omluvně krčím rameny. Ona je totiž potíž v tom, že jak jsem na žádné krkání zvyklá nebyla, tak teď nedokážu poznat, že se "to" blíží. Nedokážu decentně pootočit hlavu a zavřít pusu, ve snaze co nejvíc ten šílený zvuk utlumit. Ne, kdepak, mě to většinou překvapí v polovině slova, kterého se rozhodně nechci vzdát (často bývá pointou nějakého z mých vtípků). Někdy uprostřed zívání. A někdy, kdy prostě jen tak zírám a nejsem schopná zkoordinovat všechny svaly dřív, než to přijde. Že zírám s otevřenou pusou, je myslím dost jasné. A tak se, díky mému milovanému miminku, na veřejnosti chovám trošku jako čuně.
 Kdyby vám snad mé odkrkávání bylo málo, můžu přihodit pár dalších pikantních podrobností, jako jsou třeba těhotenské kalhotky velikosti menšího spacího pytle, které jsou ovšem trestuhodně pohodlné. Pytlovité kalhoty s gumou v pase, které tvar neviděly ani z rychlíku. Tenisky na suchý zip, abych si nemusela zavazovat tkaničky. Konzumace rozličných potravin (i v roztodivných kombinacích) kdykoliv a kdekoliv. No a na závěr velmi společenskou vlastnost, totiž schopnost se v nejnevhodnějších chvílích ponořit do sebe a začít nepřítomně hladit pupík. Tohle všechno vám opravdu na oblíbenosti nepřidá.
 A tak si mě prosím vyškrtněte z pozvánek na všechny akce, které se budou konat dříve, než v červenci. A ani pak mě raději nezvěte, budu šílená šestinedělka. A po šestinedělí? Radši mě vynechte, sice mě už nerozbrečí každé slovo, ale nebudu pít, nebudu nic jíst, budu mít neustále v ruce dítě... Víte co? Uvidíme se za dva roky. Pokud ovšem nebudu těhotná.

Krásnou dobrou noc,

Zvíře co bývalo Martinou

Zas o něco chytřejší

Celý víkend jsem trávila ve školních škamnách, abych si rozšířila obzůrky a mohla se dělat ještě o fousíček chytřejší. A jelikož jsem hrdě získala certifikát o absolvování, nedá mi to a musím se pochlubit.
 Pod vedením výborné Evy Kiedroňové jsem absolvovala metodický kurz manipulace s novorozenci a kojenci, určený pro odborníky. I když jsem dodnes měla manipulaci zahrnutou v kurzu šátkování (a bude tam i nadále), tak byl pro mě kurz neuvěřitelně přínosný. Koncentrace odborníků a lidí z oboru byla vysoká a každý přinesl trochu jiný pohled na věc. Věřím, že i mé časté vstupy ohledně šátkování přiměly ostatní k zamyšlení a že se třeba najde pár odborníků, kteří uvidí, že pokud se vše dělá správně, není nošení v šátku hrozbou, ale skvělou pomůckou. A když jsem byla v tom, lehce jsem lízla i bezplenkovku a RABR, nedalo mi to.
 Výsledkem mého studijního úsilí není pouze chlouba, ale samozřejmě i to, že od dubna začínám pořádat kurzy manipulace s dětmi pro maminky a to opět jak skupinové, tak individuální, v pohodlí vašeho domova. Více se dozvíte na stránce věnované manipulaci s dětmi.

Těším se na vás,

Martina

Jak na potahované knoflíky

 Jelikož mi dorazila super mega obří zásilka těchhle drahoušků, je načase přestat si válet šunky a podívat se, jak těžká je práce s variabilním doplňkem, který se zove butonek nebo hezky česky potahovaný knoflík.
 Ptáte se, jestli je potahování knoflíků složité? Jestli to budete umět? Jestli to zabere hodně času? Jestli se to naučí úplně každý? Odpovědi najdete v mém potahovacím článku.
 Nejdřív se pochlubím, že naše knoflíky jsou pro evropana číslované přímo ideálně, protože co číslo, to rozměr knoflíku v milimetrech. Nemusíte si proto lámat hlavy, který knoflík je jak velký, jak se to vlastně přepočítává, prostě juknete a víte. Formičky neboli tvořítka na butonky jsou očíslovány, takže když se vám jich doma nakupí víc, nemusíte zjišťovat metodou pokus omyl, kam který butonek napasovat, jen mrknete na číslo a máte hned jasno. A tady je přehled velikostí našich krasavců, které už za chviličku nasypu do obchodu , přímo sem:

Za volantem

 Jelikož už jsem řidič a nakupování (jak už víte) mi nepřijde jako velká pruda, ale jako opravdová rozkoš, připadly na mě naše pravidelné sobotní nájezdy 3 v 1, což znamená Ikea - Zličín - Makro. Jezdím moc ráda. Pokaždé si slibuju, že vyrazím brzy, abych se vyhnula návalu, ale pokaždé mě ranní káva uchlácholí natolik, že pak do kabelky přihazuji knížku, abych se ve frontě u pokladen nenudila.

Pojďte si ušít - kulatou klíčenku!

 Tento týden šijeme jen malou, ale velmi roztomilou drobnost. Jednak nespotřebujeme metry a metry látky, jednak se nás snad zapojí víc a jednak nestrávíme u stroje hodiny a hodiny (to snad kdyby vykouklo to sluníčko, abyste se mohly procházet, chápete). Takže jsem vybrala klíčenku, která se podle mě dá pojmout i jako velmi decentní kousek.

 Na ušití je snadná až jednoduchá, prakticky na ní není co zkazit a tak myslím, že zaplesá i srdce začátečníkovo. A pocvičíme se v šití zipu, způsob, kterým je zip všit do klíčenky se totiž používá u většiny kabelek. Po klíčence už ho budete mít v malíku a určitě ho nezapomenete.
Tak hurá do toho a těším se na netradiční pojetí klíčenek ;)

A málem bych zapomněla: NÁVOD najdete ZDE.
A diskuze, kde načerpáte tipy a triky ke klíčence je ZDE.

Krásné šití,
Def

Pojďte si ušít - široké kalhoty!

Projektem tohohle týdne vyhlašuju tyhle krásné, letní, široké kalhoty, protože osobně už se vejdu pouze do kalhot jediných a ty jsou v pračce. A tak se mi každé další zatraceně hodí.

Stručný návod najdete zde. Není to úplně šití pro začátečníky, protože je třeba se odvážně pustit do konstrukce vlastního střihu. Skvělou prezentaci ke konstrukci střihu dámských kalhoty najdete v diskuzi. Na vysvětlení, proč vám kupované kalhoty nesedí si dovolím doporučit článek na Módním pekle, který teď zaboha nemůžu najít. Pokud ho dohledáte dřív než já, linkujte prosím do komentářů, já to sem doplním.

 Ale zpět k našemu budoucímu výtvoru. Na kalhoty bude fajn použít něco lehčího, proužek či vzor nebude na škodu.

 Doufám, že se potkáme v diskuzi při řešení šicích potíží. A jako nástřel vkládám ještě jedno foto, ze kterého nejspíš vykradu zapínání, abych nemusela kalhoty pořád zavazovat (zvlášť když teď lítám jak koroptev).

 Dodatek: bylo mi vyčteno, že vykrádám nápady bez uvedení autora (i když pokud si dáte trochu práce, na autora se proklikáte). Tak uvádím, odkud tyto kalhoty pocházejí. je to z obchodu ZAR online. Alespoň tuším že je to obchod.

Ani v jednom případě se nejedná o střih, který bych volně šířila. Střih si musíte sami zkonstruovat, takže si jej sami vyrábíte. Na výše uvedených stránkách a obrázkách se pouze inspirujete. No, snad je to srozumitelné.

Krásné šití,

Def - Martina

Nakresleno

Pro odlehčení a před tím, než sem dám zas nějakou moudrou radu, jsem se rozhodla, že splním jeden ze svých dávných slibů. A to že vám ukážu, jak to vlastně bylo na tom slavném kurzu kreslení, kde vás prý naučí kreslit ;)
Za ty prachy, neberte to. Kdo by se nechtěl naučit kreslit během jednoho víkendu, namísto dlouholeté docházky například do Lidušky? Já už jsem malý základ měla, ale leta jsem nic nedržela v ruce, tak jsem tam šla vlastně jako nepolíbená.
 Celý princip je založen na tom, že musíte umlčet levou, racionální hemisféru vašeho mozku, a nechat promlouvat hemisféru tvůrčí, pravou. Tomu pomáháte pomocí několika jednoduchých cvičení, které prozrazovat nebudu, neb by to nebylo morální. Ovšem hned po příchodu vás donutí ke dvěma strašným věcem, jedna je nakreslit ruku (což ještě jde) a druhá je o dost horší - nakreslit portrét.Většina z nás v tuhle chvíli omdlévala a utíkala z učebny. Po skončení se tím ještě navíc musíte pochlubit ostatním, místo toho abyste to potupně pod stolem zmačkali do kuličky. No, k vidění byly moc pěkné věci (ano, bylo tam pár adeptek, které se chtěly vylepšit před talentovkami) a i věci, chmmm jako ze základní školy. Třeba ty moje - posuďte:

 Kdyby vás zajímalo co jsou ty čísla v procentech, tak to je náš vlastní odhad, o kolik bychom se mohli zlepšit, kdybychom znali správnou techniku kreslení. U portrétu jsem si troufla tvrdit, že se zlepším o 95%, u ruky jsem to pak samolibě snížila na 30%, přišla mi vcelku ucházející.
 No a pak už přišly výše zmiňované cvičení, drily, tipy a triky. Jde zejména o to, aby se člověk sám nesrážel, aby neposlouchal tu racionální stranu, která mu říká: "Tohle že je oko? Takhle vůbec oko nevypadá, tohle je nějaká brambora. No fuj, já to snad nikdy nenakreslím". Tenhle přístup vám fakt nepomůže. A navíc, proč se ponižovat sám? Ostatní to většinou dělají za vás, a to třeba už učitelky v mateřských, nedejbože kritičtí rodiče. Pak se nedivme, že nikdo nechce vzít dobrovolně tužku do ruky. Už má prostě mindrák. Ale zpět. Cvičí se a cvičí, dozvíte se o světle a o stínu, o stínování, o struktuře, o rozměření obrázku. Celý víkend je věnován tomu, abyste uměli na konci udělat kresbu tužkou z fotky. Je tedy dovoleno poměření, přenesení velikostí a podobně. Nedozvíte se nic o perspektivě, úhlech a podobně, to už je vyšší level.
Ale dozvíte se toho hodně. Třeba to, že každý člověk vidí prostě jinak než ostatní. Toho je důkazem Karel, portrét, který jsme všichni kreslili a pak si navzájem porovnávali. Každý měl Karla trochu jiného, ne proto, že jsme všichni jinak šikovní, ale prostě proto, že vidíme jinak a do Karla si svoje představy promítáme. Karel je tenhle fešák:

Ještě před Karlem si natrénujete kresbu nosu a ucha, kde se krásně vyřádíte a zjistíte, kudy na to vlastně jít:

 Závěrem pak kreslíte svojí botu (moje je dost nudná), ruku a portrét podle fotky. A tady jsou:

 Myslím, že zlepšení je celkem patrné, nezdá se vám?
 Kreslení je ovšem dovednost jako každá jiná a potřebuje trénink. A proto, když už do kurzu investujete, je dobré se tomu i nadále věnovat a snažit se o volných chvilkách kreslit. Třeba mě to jde dost ztuha, protože volných chvil mám jak šafránu a vždycky si dokážu najít něco jiného. Ale vracím se k tomu, ne že ne. A jednou, jednou si dopřeju i kurz reálné kresby a určitě i pastelku, protože ta vypadá velice zajímavě.

 Co víc říct? Při kurzu vás může bolet hlava. A dost. Je to zapojením pravé mozkové hemisféry, která už je poněkud zvyklá na nečinnost a dost se diví, že by měla tak dlouho a tak intenzivně pracovat. Tomu se moc ulevit nedá, to se zkrátka musí přežít a vycvičit. Může vás taky přepadat panika (zdravím Z.), že to nezvládnete, že budete nejhorší, že portrét vůbec nenakreslíte, že.. Cokoliv. Chce to nádech, pár kroků a soustředit se na drobnosti, ne na celek. Neposuzujte svůj výtvor, dokud skutečně není hotový. Soustřeďte se jen na tu čáru, kterou zrovna tvoříte, ne na to, že oko je moc malé/velké/tlusté/tenké. Uvidíte, že tam nakonec zapadne přesně tak, jak má. Bylo nás tam docela dost a nikdo, opravdu nikdo neměl obrázek ošklivý nebo nepovedený. Všichni opravdu kreslit umí. Jen se do toho pustit.

 Tak jo, utíkám ohlodat nějakou tužku a pustit se do mistrovského díla. Chystejte si peněženky.

Krásný večer,

Martina - Definitiv

PS: A kdyby to nebylo k pochopení, tak ano, vřele kurz kreslení doporučuji!

Pojďme si ušít... Skládanou sukni!

 Při plkání na diskuzi jsme zjistili, že ne všichni jsou takový hujeři jako třeba Ivča (cheche), a že my slabší (rozuměj ti, co o šití především mluví) bychomuvítaly nějaký drobný nátlak, který by nás donutil zvednou zadky a sešlápnout pedály. A tak se zdrodil nápad týdeních projektů, kdy se budeme snažit každý týden představit jeden projekt, který se bude šít. Můžete se přidat, můžete koukat, můžete kritizovat, můžete cokoliv. Třeba vyhledávat projekt do dalšího týdne. Nápadům se meze nekladou.
 Nedělám si iluzi, že bychom udržely týdenní frekvenci, ale i kdyby to měly být třeba dvě věci do měsíce, bude to příjemné zpestření. Společný projekt nám dá šanci nejem smysluplně se vykecávat, ale i nechat si moudře poradit, podívat se, jak nápad pojaly ostatní nebo odhalit, co vznikne ze stejného střihu použitím různých materiálů.
 Jako průkopník byly Variabilní šaty a tady máte ukázku, jak dopadly u mě:

 O strastech a slastech šití, a nejenom mého, si můžete přečíst v diskuzi.

 A co tedy budeme šít tento týden?
 Lookrecia, kde mimochodem doporučuji zakoupit dárek pro malou slečnu, objevila překrásnou skládanou sukni, ideální pro jarní dny. Kochejte se:

Návod najdete přímo zde a já už se nemůžu dočkat, až se do ní pustím. A až uvidím, jak tvoříte i vy.

Krásný víkend a doufám, že u strojů ;)

Martina

Zahraniční nebo české látky?

Když jsem včera žehlila asi třicet metrů látek, kromě takových těch klasik, jako je hlídání dítěte jedním okem, telefonování, psaní emailů v duchu, sestavování jídelníčku na příští týden a snění o tom, jak se stanu úspěšnou, obdivovanou a bohatou, jsem přemýšlela o tom, jestli je opravdu takový rozdíl mezi pěknou českou bavlnou a zahraniční designovou bavlnou.

 Došla jsem k tomu, že bohužel je.Neberu teď v potaz gramáž, která se klidně může lišit kus od kusu, ale zahraniční bavlněné látky jsou prostě jiné. Jsem si téměř stoprocentně jistá, že pokud byste před jakoukoliv znalou švadlenku položily dva kousky látky, neomilně rozezná designovou zahraniční produkci. Čím to?
  Nejvíc asi udělají barvy, prostě je to už od pohledu vidět, barvy jsou syté, plné a to i když se jedná o pastely. Pastelové barvy jsou zářivé, nejsou tlumené a upozaděné jako u naší produkce.
 A druhým faktem je mačkavost, spojená s praním a žehlením. Většina zahraničních látek je takové kvality, že srážlivost je u nich malá, netřeba je teda před šitím mučit praním a žehlením, ale upřímě, já to stejně dělám. Proč se trápím navíc, zvlášť když času mého drahocenného není nazbyt? Protože chci vidět, jak bude vypad můj výrobek během používání. To je věc vážně důležitá, pokud nešijete pyžamové kalhoty pro příbuzenstvo. I ten nejjednodušší a nejlevněšjí povlak na polštář musí, prostě MUSÍ jít vyžehlit! Nemůže se stát, že ušijete něco, co po vyprání a intenzivním boji s žehličkou na sobě má stále nevyžehlitelné sklady a čáry. Takovou věc nemůže chtít rozumný člověk prodat a každý jiný rozumný, který by si jí náhodou koupil, by jí následně měl reklamovat a výrobci omlátit o hlavu. Stále je ovšem řeč o 100% bavlně, nemluvíme o choulostivějších materiálech.
 Nevím, proč je tomu tak, že česká bavlna se mačká, stává se nevyžehlitelnou, zatímco zahraniční se chová poslušně a i když jí potrápíte na 1000 otáček, pod žehličkou pak jen taje. Nejsem vzdělaná v oboru, všechny moje chytrosti a rady jsou nabyté stářím (muhehe). Možná se tu najde někdo, kdo to bude umět vysvětlit, ale já to, bohužel, nejsem.
A když už jsem nakousla to žehlení, osvětlím tu jeden rozdíl, na který se mě lidi velmi často ptají. Vzniklo to ve spojitosti s žehlením šátků na nošení, kde u choulostivějších kousků  nedoporučuji napaření, anóbrž nakropení. Je v tom skutečně takový rozdíl? Ano, je. Pominu-li to, že mám žehličku starší než samo nebe, která o slově napařování nemá ani páru (doslova), rozdíl najdeme především v prudkosti, se kterou teplota útočí na látku. Pokud látku postříkáte vodou a následně na ní přiložíte žehličku, voda v látce se zahřívá až do bodu odpařování, tedy lehce nad 100°C, kdy mění svoje skupenství na páru, jak víme. Pokud ovšem zmáčknete kouzelný knoflík, tak studenou látkou naráz proženete páru, jejíž teplota je o hodně vyšší než 100°C a dochází pak k teplotnímu šoku, který ne každá látka dobře snáší. Stejný princip jako u barvení vlny, která snese zahřátí na bod varu, ale musí se zahřívat (i chladnout!) postupně, nesmí dojít k teplotnímu rázu.
 A co když už se vám stalo, že se na látce obejvily naprosto nerozžehlitelné sklady? Nemyslím klasický zažehlený fald, ale to, co vyndáte z pračky a  víte, že tohle prostě nepůjde. Jediné, na co jsem přišla je strčit to do pračky znovu, prohnat to na decentní 40°C program s co nejnišším ždímáním, pak ještě za mokra hup na prkno a žehlit a žehlit. Nedělejte si iluze, že se to vyvěsí. Nevyvěsí a ještě si vyrobíte další sklad od šňůry, nebo epesní jamky od kolíčků.
A jak jste na tom vy? Investujete do zahraničních látek, nebo spíš podporujete ostatní produkci a doufáte, že se to jednoho dne s tou kvalitou zlepší?
Já osobně pro M. šiju klidně z levnějších kousků. Prototypy šiju taktéž z levných variant. Ale pokud má být věc na prodej a někomu dlouho a dobře sloužit, rozhodně musím zainvestovat víc a šáhnout po kvalitě, která bude reprezentovbat a ne vypadat jak výrobek žáka základní školy.
 Máte typy na levné a kvlitní bavlny, které snesou praní? Sem s nimi, potěšíte určitě nejen mě.

A teď testík na závěr - odhalíte jednu jedinou nezahraniční nedisignovou látku?

Hezký začátek víkendu,
Martina - Def

Variabilní šaty

Na diskuzi je nás zatím jenom pár, tak doufám, že tenhle příspěvek tam naláká další nadšence a brzy tam nebude pro střihy a rady kam šlápnout.
Zvažovala jsem, jestli návody omezit jen na diskuzi, ale asi bude nejlepší uveřejnit je na blogu a zároveň je publikovat v diskuzi, kde je potom dost prostoru na rozebrání detailů. Takže, tady máte první návod:

Jako první sem slíbila variabilní šaty, které už stihla ušít Ivča.
Narazila jsem na několik tutoriálů, takže sem nalinkuju ty z nich, které podle mě stojí za shlédnutí. Návod je jednoduchý a i v angličtině snadno srozumitený.
A tady už jsou ty šaty:
 

Blog Thallerthenthou.com, autorka Benny

Návod zde.

Blog Sewlikemymom.com, autorka Melissa

 Návod zde.

Blog Knucklesalad.com, autorka Em

Návod zde.

Blog Rowena.typepad.com, autorka Rowena

Návod zde.

A jak motat a nezamotat?
Můžete se podívat tady nebo tady, a když je nejhůř, najdete to na youtube.

Diskuzi k variabilním šatům najdete přímo tady.

Těším se na vaše výtvory ;)

Potěšení mladé ženy

 Dneska jsem se přistihla, že mě baví nakupování. A nemám na mysli nakupování toho druhu, při kterém se zastavíte na kafíčko a pak dumáte jestli vám tyhle boty udělají hezčí zadek, jestli v těhlech kalhotech nemáte tlusté stehna a jestli vám tohle tričko pomůže sbalit toho fešáka co chodí často k vám do baru. Ne ne, bylo to naprosto nudné popojíždění s vozíkem, nahlížení do seznamu a metodické ukládání zapsaných věcí. Využití mozku nula celá nula.
 Jak jsem tak drandila skrz naše téměř nákupní centrum (sámoška, která obsahuje drobnou galanterii (několik nití a dvě gumy do trenýrek), potřeby pro drobné zvířectvo (například neuvěřitelný kočárek pro psy za pouhé dva a půl tisíce) a kuchyňskou sekci (semtam pánev či sekáček na maso) a dospěla do bodu, že mě to vlastně baví, zhrozila jsem se. Jak je možné, že si užívám tak neuvěřitelně nudnou a primitivní věc, jako je nakupování podle nákupního seznamu? To jsem ale klesla. A já vám povím proč.
1) Nemám s sebou dítě (to v břiše se nepočítá). Úlevová reakce za dvacet bodů. Nikdo mě netahá za nohu. Můžu v klidu dokončit myšlenku, aniž bych musela vysvětlit kde je Geeno, kam jela babička a proč jsou hůlky na lyžování dvě. Nemusím kupovat gumové medvídky a Magrotku pro pana O. Nemusím monitorovat, co mládě kde bere, schovává, odkládá a s kým se chystá zapříst rozhovor.
2) Nemám s sebou pana O. Úlevová reakce za deset bodů. Nemusím mluvit. Nemusím vysvětlovat proč kupuju něco, co není na senzamu. Nemusím hlídat, jestli mi nikam neutíká či naopak nezůstává pozadu u jogurtů.
3) Jsem sama. Úlevová reakce, která se nedá body ohodnotit. Téměř už jsem zapomněla, jaké to je.
4) Nemusím přemýšlet. Všechna myšlenková práce už byla vykonána, já jen mechanicky plním rozkazy a vkládám zboží dle přiloženého seznamu.
5) Mám naprostou volnost. Můžu si dělat co chci a koukat kam chci a nemusím sledovat to a tamto a odpovídat na to a toto.
 V návalu euforie z nabyté svobody a návalu studu z toho, že mě baví nakupování, jala jsem se vzpomínat. Vzpomínala jsem, jak jsem nakupovala tehdy, za starých časů a jestli mě to bavilo. Ne, standardní nakupování mě nebavilo, ale dalo se zpříjemnit nezávazným flirtem. Rozhlídla jsem se tedy okolo, jestli se po samošce nepotuluje někdo, na koho bych mohla hodit očko. Děda u tuňáků vypadal slibně, leč byl zjevně krátkozraký, jelikož konzervu téměř olizoval. Dámskou polovinu jsem vynechala úplně, takže mi uchazečů rapidně ubylo. Vyškrtala jsem i páry, nenechám si nafackovat na nákupu. No a pak mi toho moc nezbylo. Vzhledem k tomu, že byl páteční večer, potulovalo se tam pár výrostků, ke kterým bych se už nevetřela, ani kdybych tvrdila, že jsem jejich au-pair. I ty už jsou mladší než já. Smutná bilance.
 A pak jsem hodila oko na svůj košík a bylo to jasné. Jak by mohl flirtovat někdo, kdo má v košíku mraženou zeleninu, jogurty, dětskou šunku, balíček fazolí, brambory a cibuli a vůbec, ale vůbec žádný alkohol? To je prostě vyloučené. To se dalo, když váš vozík zdobila láhev vodky, olivy, chipsy a pěkně drahý sýr. Teď už je na první nákupní pohled jasné, že jsem nudná, usazená matka, i když se to snažím maskovat tyrkysovým kabátem a červenýma kalhotama (proběhla u mě změna stylu, o tom někdy příště). A tak jsem zas vypnula myšlenkové pochody, dojela nákupní seznam a zařadila se do fronty u pokladny.
 Byla jsem přistižena při loupeži lučiny, což mi trochu pozvedlo sebevědomí, protože to přeci usedlé matky nedělají, že? Asi to budu zkoušet častěji.
 Chladný vzduch na parkovišti znovu probudil myšlenky na nějaké laškování, ale řeknu vám, měla jsem tam dost co dělat sama se sebou a naším milovaným Volvem. Naše auto je tak trochu po mně, má rádo teplo a na zimu reaguje mrzutě. Čím níž klesá teplota venku, tím úporněji se snaží rychle zavřít kurf. Jednoduše řečeno, víko kufru nedrží nahoře. A tak jsem byla nucená potupně opřít víko o hlavu a volnýma rukama manévrovat nákup z vozíku do kufru. Situaci mi nijak neusnadňoval fakt, že při každém pohybu hlavou se mi do očí svelza prudce elegantní, nicméně trošku velká čepice. Oslepena jsem šilhala po kolemjdoucích, ale nikdo, opravdu nikdo se na mě nedíval jinak než pobaveně.
 A tak jsem práskla kufrem, otevřela si čokoládovou tyčinku (to k nakupování useldých matek určitě patří) a pokořena jsem zamířila domů.
Věřte mi, až si příště půjdu zaflirtovat, v sámošce to nebude. A taky možná odložím ten obří pupek.

Dobrou noc,

Martina

Diskuze o šití

 Sice jsem na tento týden slibovala překvapení v podobně nového zboží, ale znáte mě. Cosi mi přeletělo přes nos, nápad se zachvěl a bylo potřeba se vrhnout do realizace než nadšení vyšumí.
 A tak za podpory několika kamarádek, které souhlasily, že na novém fóru budou hojně diskutovat (no, ony to vlastně neslíbily, ale já si to sladce namlouvám), jsem se vrhla do realizace nového diskuzního fóra.
 Fórum bude majoritně šicí, ale jelikož, jak už jsem několikrát avizovala, jsem člověk přelétavý, najdete tam prostor pro háčkování, pletení, hrátky s papírem i pro pouhé mletí pantem.
A už dost povídání, tady malá ochutnávka, která vás jedním kliknutím přenese přímo do novéh diskuzního fóra.
Vítejte a diskutujte, ráda vás tam uvítám.

A je to venku!

 No, to si vymýšlím, tak úplně venku to ještě není, ale rozhodně je to na nejlepší cestě. Úzká rodina i přátelé už to všichni ví, takže je načase vyklopit to i tady a oznámit, že někdy za teplých letních dnů se řady naší domácnosti rozšíří o dalšího velmi očekávaného člena. Jupijou!
 Jako v minulém těhotenství, tak i tentokrát netrpím ničím. Naprosto ničím. Těhotenství si užívám maximálně, někdy dokonce tak moc, až z toho usnu na gauči, nechajíc starší robě hopsat mi po hlavě. V noci pak samozřejmě nespím, vrtím se na posteli a rovnám malé dětské nožičky pod peřinu. A přemýšlím. Ale to už je témě silnějšího kalibru.
 Bagetka už se v břiše příjemně vrtí a dává o sobě pravdielně vědět a tak mě často potkáte jak se zasněným výrazem lovím cosi pod svetrem a usmívám se jak při sníženém IQ. Matylda se moc těší, často si s Bagetkou povídá a hladí jí přes pupík. Jestli to takové bude i v reálu, nejspíš jí samou láskou umačká. No, iluze si nedělám.
  V prvním těhotenství jsem si často dělala srandu, že bych klidně mohla být těhotná za peníze, když to tak dobře snáším. Kdepak, já cbyh mohla být těhotná zadarmo! Staršně mě to baví a představa, že těhotenství tu pro mě bude třebas už jen párkrát je pro mě, chm, bolavá? Myslím, že i páté těhotenství bych si užívala úplně stejně, jako první dvě. Prostě paráda.
 A tak vás prosím, mějte se mnou pochopení, když se vaše zásilka o den opozdí. Pravděpodobně jsem vytuhla půlkou těla na gauči, v ruce metr, tužku za uchem a přikrytá kusem Termolínu. Ale zítra, zítra tu vaší zásilku vážně zabalím!

Díky,

Martina

PS: a přikládám jedno foto, kdybyste náhodou nevěděly, na co jsou ty tyčky u šicího stroje - na skladování cívek!

Něco málo úpletů

 Obejvilo se mi tu něco málo úpletů a tak je dávám k dispozici i Vám. Je to prvotřídní kvalita, evropská práce a musím říct, že jsou opravdu nádherné. Kdyby se Vám jakákoliv z látek zalíbila a zatoužily byste po ní ve větším množství, ozvěte se, zkusíme to nějak vymyslet.

A večer snad přijde něco málo povídání a v prběhu týdne pak další překvapení  obchodě.
Krásný večer,
Martina

Jak začít háčkovat - řetízek

 Uháčkovat smyčku už jste se určitě bravurně naučily (pánové prominou), tak je čas posunout se o píď dál. Za smyčkou následuje řetízek, nejjednodušší útvar háčkování. Sám o sobě není nic extra a pravděpodobně ho samostatně nevyužijete, leč tvoří základ pro jakékoliv háčkování, které se nekoná do kruhu, takže se mu vyhnout nedá. Ale je to taková hračka, že to budete mít za chvíli v malíku. A třeba vás řetízek chytne tak, že vytvoříte nejdelší a nejužší šálu na světě, stejně jako já ve druhé třídě.
 A jdeme na to, základem je už zmíněná smyčka:

  Smyčka byla jednoduchá a zvládly jsme jí i bez háčku. Teď už je ale načase vzít ho do ruky a dát se do díla. Hurá na to.

 

 Háček prostrčíme připravenou smyčkou. Prostrkuji tak, aby háček šel ze směru krátkého konce, kterýžto směřuje do mé pravé ruky. Pokud si fotku zvětšíte, uvidíte, jak se smyčka trošičku kroutí směrem nahoru, snaží se postavit kolmo. Z toho se pak lehce pozná správný směr. Ale nebojte, i když tam háček bude naopak, tak se to povede, jen bude možná začátek trochu kostrbatý.

 Levou rukou si chytíme přízi a připravíme si jí na háčkování. Jak na to? Podívejte se na návod jak vést přízi při háčkování. Mezi palcem a prostředníčkem levé ruky pak přidržujeme volný konec příze visící ze smyčky.

 A teď přijde základní kámen háčkování. Oni jsou vlastně dva: nahození a protažení. Nejdříve se vrhneme na ten první, tedy nahození. To vidíte na obrázku nahoře. Nahazujeme přízi na háček, proto příze vede horem, přes háček. Pro představu popis z druhé strany: háček za zasouvá pod přízi, míří vzhůru, pootáčí se cca o 90° aby se jeho zobáček dostal nad přízi, snadno ji zachytil a mohl jí za sebou táhnout.

 

 Protažení je pak už velice jednoduché, že se mi dokonce nepodařilo ho na fotku zachytit. Háček se zachycenou přízí se plynulým pohybem táhne do smyčky, kterou se provlékne a tím se nahozená příze stává novou smyškou. Složité? Jenom dokud to nezkusíte.

  Co by vám mohlo zhatit plány? Nejčastěji nejspíš příliš povolená, nebo příliš utažená smyčka. Pokud je smyčka příliš povolená, budete mít oka řetízku velká a pravděpodobně i nesouměrná. Ale to je problém čistě estetický, technickou stránku věci to neohrozí. Zatímco pokud máte smyčku okolo háčku pevně utaženou, po nahození se vám do něj nebude chtít háček při protahování vejít a budete muset povolovat. Nicméně vše je o cviku a během dvou dnů budete mít řetízek jak vysoustružený. Ještě podotknu, že utažení smyčky na háčku korigujete polohou ukazováčku na levé ruce, kolem kterého běží příze, než doběhne do smyčky. Čím víc vztyčený ukazováček, tím víc utažená smyčka.

 A tady nahoře už máme řetízek tvoření pevným (prvním) okem, dvěmi oky a následující smyčkou. Ptáte se, jaký je rozdíl mezi okem a smyčkou? Já sama pro sebe nazývam okem ukončenou smyčku. Takže smyčka je pouze to, kde je zapíchnutý háček, všechno ostatní, co už háček opustil, zovu okem. Ale je to čistě můj, laický popis, neberte ho prosím jako dogma a neděste se, když někdo používá termíny jiné. Vysoká škola háčkařská se ještě neutvořila aby sjednotila názvosloví a tak máme volnou ruku, co se naší krasomluvy týče.

  A tady už náš dnešní finální výtvor. V ideálním světě by bylo jedno očko jako druhé, ale jelikož náš svět je plný krásných drobných nedostatků a já jimi dokonce překypuji, je i můj řetízek roztomile kostrbatý. Ale co, hlavně že je můj.

 Doufám, že už i vy máte svůj první řetízek a že netrpělivě vyhlížíte až se vzchopím a napíšu další pokračování háčkařského minikurzu.

Nashle příště,

 Def