pátek 23. září 2011

Cvičím!

 Tenhle blog jsem původně chtěla napsat minulý týden. Zabránily tomu ovšem tři věci. Za prvé moje lenost. Za druhé to, že mi opravdu přišlo trapné napsat o sobě že cvičím, když jsem byla jednou v tělocvičně. A za třetí se mi už den po absolvování té šílené akce zdálo, že si vymýšlím, že tak strašné to prostě být nemohlo. Rozhodla jsem se, že kvůli objektivitě musím před napsáním blogu jít ještě jednou, abych si to ověřila. Měla jsem pravdu, bylo to hrozné, přímo smrtící.
Zdroj: http://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny/146129/zhubnete-doma-pomoci-ozvedcenych-cviku-flowin-vam-v-tom-pomuze.html


 Moje máma mě do cvičení ponouká asi od druhého měsíce po porodu. Uznávám, že jsem byla maličko nadrozměrná, ale kdo by nebyl, když celé těhotenství konzumoval krupicovou kaši v počtu dvou talířů denně? Tehdy mě naštěstí chránilo novorozeně, jeho nespaní a má obrovská prsa. Dítko spí pořád stále špatně, já mám pořád obrovská prsa, ale už je z něho řádné batole, tak jsem si říkala, že bych to jako jednou teda mohla zkusit.
 Jako první jsem měla vybranou Zumbu. Zavrhla jsem jí záhy, protože to je obrovsky IN a to já nenáším a hlavně proto, že moje máma neumí či nechce poskakovat do rytmu hudby a nedokáže si zapamatovat sestavu víc jak dvou po sobě jdoucích kroků (levá-pravá čili pochod). Sama bych cvičit nešla, Bože chraň, děsí mě společné převlékárny, to, že všechny holky už to umí a já jediná budu dřevo a podobně.
 Nezbylo než na to jít vylučovací metodou. Vzala jsem si rozpis našeho centra, vyškrtala všechno, co je dřív než v půl sedmý a hned bylo rozhodování o řadu lehčí. Postupně jsem vyřadila Pilates (nebaví mě), tchai-či (píše se to tak?) protože trvalo dvě hodiny, Bosu (protože na ní už máma chodí) a všechny typy aerobiků, protože ty mě nebaví už vůbec. Moc mi toho nezbylo a tak jsem vybrala Flowin. Na fotce našeho centra byla paní na podložce, dělala kočičí hřbet či něco podobně namáhavého, byla upravená, usměvavá a namalovaná. Působila tou svěží radostnou energií, která každého nutí zvednout koutky. Hned mi v hlavě zazněly tiché zvuky typu "áááááách, hmmmmpfff, óóóóhmmmmm, pfffffff" a už jsem se viděla jak ladně zvedám paže nad hlavu či kroužím nohou v kotníku. A tak jsem kývla a mohly jsme vyrazit.
 Ve čtvrtek před cvičením bych nejradši vysrabila, ale dítě už bylo předem připravované, že bude usínat s tatínkem, lístek mi zakoupila máma, abych nemohla cuknout a tak mi nezbývalo než zabalit slušivé tepláčky a chystat se k odchodu. Matinka ve cvičebním mě spražila. U nás na předměstí se na cvičení jezdí zásadně v úboru, převléká se až doma. Ha. Nasoukala jsem se do olysalých tepláků, natáhla značně vlající tričko a maskovala se alespoň mikinou. No co, alespoň mi odpadl problém se společnou převlékárnou.
 Ve fitku jsem potkala svého autoškoláka, který mě má určitě moc rád, neboť jsme spolu strávili téměř tři čtvrtě roku. Tvářil se, že sportuje, ale podle mě tam na tý sedačce jenom balil tu blondýnku. Fakt.
 Ještě vyčůrat, zkontrolovat, jestli nikde nic neleze, nebo se naopak někde něco nezařízlo a už se můžu přidat k davu pohybuchtivých, kteří čekají až skončí Tchai-čisti.
 Tělocvična malinká, lekce je omezena na dvanáct lidí. Tam se asi neschovám. Ještě štěstí, že jdu s mámou a kamarádkou, sama bych se tu motala jako nudle v bandě, takhle mě holky povýšeně poučují, kam si mám dát věci, kam kabelku, kam odevzdat kartičku a jak to že prý proboha nemám pití?
 Překvapení první - předcvičuje chlap. No, j diskriminačními předsudky netrpím a navíce na pohled celkem pěknej, tak to vadit nebude.
 Překvapení druhé - podložka není zdaleka tak pohodlná, jak se mi zdálo na fotce. Je trochu moc tvrdá, ale možná nejde o pohodlí, ale jen o to, abychom se jim nepotili na parkety. Velká je asi metr na dva.
 Překvapení třetí - jsou k tomu ještě nějaké vercajky. Jeden větší obdélník s nápisem KNEE (kolena), dva obdélníčky o velikosti chodidla Yettiho s nápisem FOOT (noha) a dvě kolesa o velikosti dlaně vyhazovače nočního baru s nápisem HAND (ruka).
 A teď přijde na to podstatný. Když totiž "níčko, fůty nebo hendy" položíte na tu nepohodlnou podložku dostane věta "svině jedny klouzavý" (pro neznalce Pretty Woman) zcela nový smysl. Klouže to. A klouže to hodně.
 Když pán zavelel, abychom se postavili na "fůty" a zkusili si rychlé šoupání nohama dopředu a dozadu měla jsem pocit, že se přepůlím vejpůl. Ramena se totiž snažila vyrovnat protipohybem rotaci boků, které s sebou škubaly jako kdybych byla pod proudem a já jsem tak vytvářela roztomilé taneční kreace dokud jsem neodcestovala na kraj podložky, "fůt" se mi nezasekl na parketách a já se skácela jak podťatá. Vesměs celá tělocvična měla na realizaci podobných figur neotřelý styl a tak na nás musel být vskutku krásný pohled. Co mě drželo nad vodou bylo to, že jsem na sebe neviděla. Stála jsem přímo proti panu cvičiteli, který nechal maličko pootevřenou vestavěnou skříň a neměl tak za sebou zrcadlo. Mohla jsem tedy koukat buď na něj, nebo do skříně. No, co byste si vybrali vy?
 Pak přišlo prodloužení kroku, kdy už můžete zvedat paty z footu. Je to takový jako klouzání. Protože je krok delší, je to celé pomalejší a rotace člověka tolik nevyhodí ze sedla. Takže to se celkem dalo. Až na to, že po půl minutě už mě začaly bolet nohy. A to tak že fest! Jukla jsem na hodiny, proboha, jen čtyři minuty za námi? A v páté minutě začalo peklo. Od téhle chvíle mám jen matné povědomí o sestavě cviků. Vím, že tam bylo něco, co naprosto oddělalo moje ruce, pak taky něco, při čem mi upadl zadek, cvik, kdy moje břišní svaly kapitulovaly, něco jako klik, kdy jsem si málem vyrazila zuby, protože ruce už mě neunesly. Chvíli, kdy svaly zadní strany nohou emigrovaly, jsem považovala za zvlášť vtipnou, neboť slečna v řadě za mnou dostala křeč a zhroutila se k zemi. Když jsem myslela, že nemůže být hůř, musela jsem se znovu postavit a absolvovat ten tragikomický běh z počátku hodiny. Nohy mě neposlouchaly. Lil ze mě pot (a to já se nepotím, věřte mi!). Lapala jsem po dechu. Že jsem byla rudá jak rajče jen tuším, díky blahodárné absenci zrdcadla. Ostatně, stačilo se podívat na mámu. Ač o hodně starší, její kondička je asi o milion procent lepší. A i u ní jsem si všimla nenápadných "výpadků" ve cvičení, například ve formě podrbání či úpravy účesu, které mají svalům pomoci a cvičícího nezahanbit.
zdroj: http://www.zone4you.cz/fitness/flowin
 Musím pochválit Honzu (díky úbytku krve v mozku jsem mu začala důvěrně říkat Honza, ovšem, že jen pro sebe), který měl slitování a dával nám spoustu maličkých pauziček. Nejspíš proto, aby k nám nemusel volat záchranku. Když jsem se na roztřesených nohou potácela k žebřinám, s mrzkým cílem se o ně opřít, měla jsem pocit, že přišla moje smrt. Vlna vyplavených endorfinů mě proměnila v tlemícího se idiota, který si pot z čela klidně utře do  rukávu a až poté si všimne že má tílko. Zbytkem hodiny jsem se prohihňala.
 Podložku jsem po cvičení uklidila jen stěží. A byla jsem moc ráda za zvyk, převlékat se na cvičení už doma, protože věřte mi, podprsenku bych si nezapnula. Doma jsem se díky svalovému třesu musela okamžitě naložit do vany a podpořit to vínem. Všichni jsme přeci četli Dicka Francise a víme, že to pomáhá, no ne? Vážně jsem se bála, že druhý den nevstanu z postele, o poponesení dítka jsem si nedělala iluze.
 Kupodivu jsem to zvládla docela dobře. Bolelo mě teda celé tělo, včetně několika partií, o kterých jsem doposud neměla zdání. Máma tvrdila, že jí bolí jenom nárty. To by mě zajímalo, co tam celou dobu dělala???
 Mimochodem, ten Honza je moc pěknej chlap. Figuru má jak z partesu (říkala máma), smysl pro humor bude mít taky, když se na nás vydrží dívat. A zamilovat se do cvičitele týhle drasťárny by mohlo značně pomoci mojí figuře. A jak tak na to koukám, tak to snad víc předcvičujou chlapy, paráda! Můžu střídat objekty svého zájmu dle libosti.
 No, šla jsem ještě jednou, včera, abych si ověřila, jestli to celé nebyl zlý sen. Nebyl. Zase jsem byla udýchaná a zpocená, zase jsem část cviků dělala asi s třetinovým rozsahem. Zase jsem se ze začátku motala jak nudle v bandě. Zase jsem přišla domů rozklepaná jak nýtek. Ale za odměnu jsem si vlezla do horké vany a odměnila se střikem. A navíc, jsem měla chvilku "pro sebe", kdy jsem neřešila upadlou sponku, to že nejdou rozepnou boty, že je na mikině flek a že je nutné mít nalité mlíčko okamžitě. Fajn pocit, přesvědčit se o tom, že celý svět se neskládá z dvouletých batolat.

 A co z toho plyne? Nevěřte všemu co vidíte, to za prvé. A za druhé, Flowin je prostě super, běžte si zacvičit. A za třetí, vždycky si najděte chvilku pro sebe.

 Krásný večer a ještě lepší víkend,

Martina - Definitiv

3 komentáře:

  1. Takže deš zas?...masochistko :-DD

    OdpovědětVymazat
  2. Jasně že jdu, nejsem žádný vořezávátko ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Držím palce a závidím! Cvičení v dosahu, hlídání schopné dítě i hlídače, a takový luxus, jako vybrat si z druhu cvičení. O té chvilce pro sebe, kdy stoupne endorfin díky svalové únavě ani nemluvím...
    Šárka

    OdpovědětVymazat