pátek 17. října 2014

Kde mám, sakra, klobouk?!

"A to tě  vážně baví?" zeptala se nechápavě. Ne ironicky, povýšeně nebo arogantně, ale prostě jenom nechápavě. Asi jako když  já nechápu teorii relativity. Je mi to prostě na hony vzdálený, asi jako jí můj život.
 "No jasně," odpověděla jsem automaticky. Protože tak se to dělá, ne?

A když pak večer na Ostravu padla tma a ticho se vplížilo do koutů, odkud jsem je vyháněla hlasitou hudbou, když jsem se konečně zastavila a měla čas vytáhnout zasuté myšlenky, tak jsem se nad tím doopravdy zamyslela.
 Vážně mě baví každý týden balit věci a jet s kůží na trh? Baví mě se harcovat přes půl republiky? Líbí se mi spát v cizích postelích? Líbí se mi vidět pořád jiné tváře? Chci se pořád dokola seznamovat? Chci být každou chvíli jinde?
 No a jak jsem to rozebírala ze všech stran a úhlů a podobně, došla jsem k tomu, že ano. Jo, mě to prostě baví. Klidně bych každý víkend byla v jiném městě, v jiné posteli. Já jsem totiž doma tam, kde si pověsím klobouk.
 Moje máma to nesnášela a myslím, že to nesnáší pořád. Když jsem na studiích bydlela v Brně a přijela jsem k ní, musela jsem si dávat pozor na pusu. Přes to se občas stalo a mě uklouzlo, že už musím na vlak DOMŮ, do Brna. Máma šílela. Vždyť DOMA mám přece tady! V tomhle baráku, v tomhle pokoji, v téhle posteli! Co na tom, že už rok bydlím jinde. Tohle je DOMA a basta! Ano, mami.
 Jenže teď už je mi o pár roků víc a tak nějak se v sobě asi i víc vyznám. A tak už prostě můžu říct, že moje doma je všude. Netrápí mě, že nemám vlastní postel, pokud je ta druhá s peřinou a alespoň trochu pohodlná. Nevadí mi, že kuchyně je vpravo, místo vlevo a že v ní není dvojitej dřez. Nevadí mi, že TADY jsem nevyrostla, důležité pro mě je, že jsem TADY teď. A tak se harcuju každý týden jinam a dumám, které doma bude to příští.
 Nikdy jsem vlastně nikam na dýl neodjela. Buď nebyla příležitost, nebo jsem jí přehlídla. Jednu jsem dokonce odmítla. Nedá se říct, že bych litovala, ale sílí ve mně touha se někam vydat, pohnout se, popojet, posunout. A tak mě po večerech najdete na bazarech přívěsů a obytňáků, kde čekám na svou lásku, která mi pomůže moje sny splnit. Až jí tam potkám, předám krám do dobrých, pocitvých rukou a adié. Pojedu. Fakt. Protože vím, že až mi bude osmdesát, trpce bych litovala, že jsem nejela, když jsem vlastně ještě lehce jet mohla. Člověk si to vždycky dělá komplikovanější, než to je. Hromada výmluv, aby něco neudělal, aby náhodou do toho poklidnýho života nezasáhl. Jenže já cítím, že je potřeba trochu rozvířit vody. Možná to nebude zítra, možná to nebude ani za rok, ale přijde to, určitě. Protože moje toulavý boty křičí každou zimu víc a víc a letos už řvou jako o život. A jestli je někdo neumlčí, tak mi z nich za chvíli rupne v bedně.
 Takže pokud náhodou prodáváte obytňák, víte, kde ho nabídnout.
 A pokud se chystáte na cesty, podělte se o pár dobrých tipů.
 A pokud jste z úplně jiného soudku, podělte se o tom, co bere vás, co prostě nutně musíte uskutečnit.
 A pokud vůbec nevíte, o čem mluvím, tak buďte rádi.
 Já jdu.
 Hledat svůj klobouk.

7 komentářů:

  1. Tyjo, dobrý :-)
    Téměř vždycky s tvejma článkama souhlasím, ale tentokrát tě taky nechápu :-D
    Nenávidím seznamování s cizejma lidma (spaní v cizí posteli mi až tak nevadí) a ani po 10 letech tady nejsem doma....čím dál hlasitějc slyším volání svejch kořenů a nejradši bych bydlela ve svým rodným městě a rejpala se v hlíně...a vobčas jela na vejlet do Dánska :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Víš, možná je to ono. Že tady prostě nejsem doma. Že vlastně nikde nejsem doma a tak je potom jedno, kde vlastně jsem.
      Seznámit se na takový tý povrchní úrovni je krásně jednoduchý, sama to děláš tisíckrát denně. To jen když máš jít hloubš, až na dřeň, přichází ta složitá práce.
      Takže jsme na tom možná ve výsledku dost podobně, jen já zkrátka nemám ty kořeny a tak mě to táhle dál...

      Vymazat
    2. To nevím, že se seznamuju tisíckrát denně :-) a když mě někdo osloví venku a není mi nesympatickej nebo je složitý se z debaty vyvlíknout, tak si s ním třeba i pokecám, ale pak jsem ráda, že už se nejspíš nikdy nepotkáme (popravdě ani bych ho nepoznala, dneska zas na mě někdo mával z auta a já nevím, kdo...). Možná ještě je to u mě tak, že sice se tady necejtím doma, ale nesnáším, když mi někdo narušuje intimní prostor, takže u nás za dobu, co jsem v Praze byl někdo na návštěvě....no asi to vychází průměr 1 návštěva/rok (to už je skoro divný, co? Když připočítám příbuzný, frekvence se zvedne na 2 návštěvy/rok, cca. (Jít k někomu mi až tak nevadí, ale až potom, co ho líp znám - seš poctěná? :-D )
      Jinak třeba bych i cestovala, ale jen na kratší doby a s tím, že se brzo zase vrátím :-)

      Vymazat
  2. Koukám, že jsi moje krevní skupina. A tvoje maminka je jako ta moje. Nechápala, jak se mi může líbit na táborech, odkud se ona a můj bratr vraceli spolu se srdceryvnými příběhy o stýskání. Já zamávala - a byla jsem zase ve svém světě, mezi svými, i když cizími lidmi. A nechtělo se mi domů. Pak přišla léta vysokoškolská - a nechápavé telefonáty rodičů, proč jsem se sakra už týden neozvala, to se ti nestýská??? Nestýskalo, nebyl čas. Takových lidí, zážitků, míst... Když jsem se přihlásila na roční studium do zahraničí, drazí rodičové, kteří ani nejezdili na dovolené, protože se jim stýskalo po domově, byli zralí na doktora. Odjela jsem do Belgie, jazyk neuměla, naučila, žila na koleji spolu s Dánem, Číňanem a dalšími cizinci, a přišlo mi to naprosto normální. Spousta lidí, cestování - a návraty domů, na kolej na lovaňské univerzitě. Pak první práce, první podnájem, první byt s manželem - a musela jsem si sakra dávat pozor na pusu, abych neříkala našemu bytu doma před svou mámou - protože jsme byli v pronájmu, byt nebyl náš, nevyrostla jsem tam. Domov máš jen jeden, a to tady. To byla její slova, která jsem nechápala. Cestovala jsem hodně, díky práci. Měsíc tady, půl roku tamhle, manžel to samé, občas jsme se potkali v Praze, občas jinde...Takové trochu divné manželství, ale nám vyhovovalo. Pak přišly děti, jedno, druhé, dům, zahrada, ukotvení... Není to špatné, ale už jsem na místě nějak moc dlouho... Patnáct let. Naštěstí děti jsou po mně - toulavé. Už zvládají organizované poznávací zájezdy, zvládli jsme i méně organizované toulání po řeckém ostrově (i když mi je málem odvezl autobus, do kterého se oni dostali,a já furt stála venku), ale i tak jsme byli v klidu - děti byly připravené ječet, já ječela venku česky ,anglicky i řecky, a holt mne ti Řekové za nimi pustili... Ovšem babičky nechápou a při dětském trochu přiklášleném líčení našich zážitků mám připravený po ruce lék na srdce. Pro jistotu. Obě děti plánují studia v zahraničí, sic nevím, kde na to vezmeme, ale bude-li to jen trochu možné, jen ať jedou. A já si pořídím wonhwagon, a budu jezdit za nimi. Jejda, už aby to bylo...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyjo, to zní jako nádhernej život ;)
      Tak pojď, koupíme karavan napůl :P Ale ne, ještě bysme se o něj pak hádaly :D

      Vymazat
    2. jojo, byl, ale už je fuč. Manžela potkala jedna potvora zákeřná, rakovina se jí říká, sebrala nám ho, tož jsme zůstali sami. Už je to pět let. Hledáme život nový, jde to, ale dře to. Ale aspoň je nad fotkami na co vzpomínat.

      Vymazat
  3. jo jak říkám, každý si nese co si naloží a zdali to unese tak to nese a se vším se dá něco dělat. Jsou věci které je možné zahodit a věci které nejde zahodit....

    Hanka Škorp..

    OdpovědětVymazat