pátek 28. března 2014

Lesní školka - kolo druhé

 Tento týden mi volala paní z Lesní školky, že by potřebovala závazně uzavřít přihlášky na příští rok. Znovu mě překvapilo, jak dopředu to je. Vždyť půl roku v životě čtyřleťáka, to je přeci jeho osmina! To je fakt dlouhá doba. I já měním názor, asi tak jednou do hodiny, natož takový prtě. Nicméně nechávat to na poslední chvíli nelze, dětí je tu jako smetí a tak jsem souhlasila, že se do konce týdne vyjádřím.
 Hned mě zaplavily vzpomínky na naše první kolo v lesní školce. Byly jsme tam třikrát, potřetí už Matylda víceméně sama. No a výsledek? Nelíbilo se jí tam. A když jsem se zeptala, cože se jí na té lesní školce nelíbí, zamyslela se, naklonila hlavu ke straně a rozvážně odpověděla: "Víš, maminko, mně se na tý lesní škouce nelíbí to, že jsme požád v lese!" No a máš to, matko.
 Já jsem teda taky interiérová bytost, jakmile venku nepraží slunce a teploty mě nenutí odhazovat tílko, tak se prostě radši schovám uvnitř. Jistě, jistě, není špatné počasí, je jen špatné oblečení, ale co si budeme namlouvat, člověk se víc než polovinu života snaží vypadat nějak k světu a na to outdoor výrobci plně nepomýšlí. A i kdybych se teda vybavila nejmodernější protidešťovou technikou, co bych tak venku asi jako dělala? Nejsem typ na dlouhé procházky a naslouchání přírodě. Chtěla bych být, o tom žádná. Chtěla bych trávit šest hodin denně venku a souznit a objímat stromy, ale zatím jsem tak daleko nedospěla. Bohatě mi stačí, když jednou za den vypravím smečku na poštu, cestou se zastavíme na nákup a na hřiště. A tím je moje potřeba čerstvého vzduchu naplněna. Jenže zažité dogma hovoří, že dítě má být na čerstvém vzduchu a to pokud možno pořád. A tak stejně jako moje maminka o čtvrt (ehm) století dříve, i já nyní vyháním svoje děti ven a snažím se, aby mi za zády neproklouzly domů a nezašily se někde s knížkou.  Prostě mám pocit, že být venku, šťourat se v blátě, hrát si s kamínky a klacíky je pro ně to pravé ořechové. Jenže když se ohlédnu zpátky v čase, co já bych dala za to, kdyby mě nechaly někde zalezlou a věčně mě pořád neposílaly ven. Takže osciluji mezi respektující mámou, která má pochopení pro potřeby dítěte a rozumí tomu, že mu hodinka na vzduchu stačí a mezi matičkou, která ví všechno nejlíp a dítě by se mělo na vzduchu zdržovat celičký den.
 No a asi i proto jsme udělaly další pokus s lesní školkou. Zvolily jsme jinou, kde jsou dokonce zvířátka! Králíčci, morčátka, kozičky, ovečky, a dva koníci jako bonus! Kdo by mohl odolat? Zjevně Matylda. I když zvířátka jako dobrý, ale co si budeme povídat, včelka Mája na gauči by byla prostě větší hit.
 Když jsme pak večer před usnutím povídaly, co se nám na dnešním dni líbilo, já nenápadně nadhazovala zvířátka, klouzačku, tohle i ono a Matylda zarytě tvrdila, že na dnešním dni se jí nelíbilo vůbec, ale vůbec nic, začala jsem podléhat skepsi. Ovšem, do podzima daleko, přihlášku podepíšu, při nehorším půjde do školky dvouletá Bíba, která si to venku náležitě užívá a na rozdíl od samotářské Matyldy společnost dětí miluje. Už od devíti od rána totiž skanduje "de-ti, de-ti, de-ti", aby mi připomněla, že musíme jít na to hřiště. Nemohla by být rozdílnější.
 Nebo do podzma odhodím včechny zažité stereotypy o tom, že dítě se musí socializovat ve školce a M. zůstane v pohodě se mnou doma. protože, řekněme si to na rovinu, jak dlouho tady máme školky? Od padesátých let? Do té doby nebyly zapotřebí, že? Oni zas až tak suprový možná nebudou, což? Ale o tom zas jindy.

Brou noc

PS: Teď jsem se vrátila od Matyldy. Má horečku. Asi jí ten čerstvý vzduch fakt nedělá dobře  :)


2 komentáře:

  1. Hele a já bych ani nechtěla :-) když je venku, tak si tak sednout na zahradu s knížkou, ale muset vypravovat děti a někam je tahat? To je opruz....a sama? Co bych tam dělala?? :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, s knížkou a kafíčkem, úplně se na to léto už třepu (a na to, že někdo na chvíli vezme děti ven :D)

      Vymazat