sobota 29. března 2014

Přeměna ptáka

 Slyšela jsem o lidech, kterým se to podařilo. Dokonce jsem některé viděla na živo. Dokázali to! Změnili svého ptáka. Úžasné.
 Jak už jsem tu několikrát upozorňovala (a upozorňovat na to nepřestanu, snad vás to odradí od brzkých ranních telefonátů) jsem čistokrevná sova. Mám velké oči daleko od sebe, místy jsem chlupatá a k smrti nerada vstávám. Východ slunce je dozajista krásná věc, ale už jsem ho několik let neviděla jinak, než s očima zalepenýma spánkem a s mozkem pustoprázdným. Nejlíp si ho zcela určitě vychutnám, pokud se k němu proveselím (až propiju) na nějaké podařené akci. Určitě to musí být krásný zážitek, pozorovat zrození nového dne s čistou a svěží myslí a nikoliv pod vlivem alkoholu nebo stále ještě snícího mozku, ale toho já se zjevně nedočkám. Dvacet let, co jsem navštěvovala různá školní zařízení, jsem byla nucena vstávat nekřesťansky brzo. V létě za oblohy tak světlé, že se zdá že modrá snad ani není, v zimě do naprosté tmy, kdy člověk pochybuje, jestli slunce vůbec vyjde. Roztřesená zimou z nevyspání jsem lokala první hrnek kávy a dštila síru na všechno a na všechny. A především na vstávání. Nastartovat se mi trvalo tak moc, moc dlouho. Ve vlaku na Prahu jsem dospávala noc a tloukla hlavou do okýnka v pravidleném rytmu souhry kol a kolejí.
 Nejvíc jsem si rána užívala v těhotenství s Matyldou. Školu jsem měla za sebou, pracovala jsem sama na sebe a nikdo, vůbec nikdo mě po ránu nepotřeboval. Mohla jsem se vyvalovat v posteli do půl desátý a po obědě si dát klidně zase šlofíčka. Večer jsem pak protahovala dlouho přes půlnoc a libovala si, jak ráno nemusím vstávat. Když se to mrně vyklubalo, trochu mi překazilo plány, nicméně ranní vstávání se dalo alespoň zčásti nahradit chrupíkem přes den. Není to sice to samé, ale jisté výhody to taky přináší - načerpáte totiž energii na večer. A o to jde především. Můj problém zřejmě je, že neumím jít spát. Večer mě láká, líbí se mi, že jsem sama bez dětí, že mám zas na chvíli zpátky svůj starý dobrý život. Že (pominu-li práci) vlastně nic nemusím. A tak si to užívám, řádně to protahuju a když si v 0:35 pouštím další díl seriálu, říkám si, že se podívám opravdu jen na kousíček. Než dopiju střik. Než dojím poslední kousek sýra. Než sním poslední olivu. Než dopletu tuhle řadu (jo, na kruhovejch jehlicích je to obzvlášť super podmínka :D). Než pípne SMS od pana O., že se vrací domu. Než pan O. dorazí domu. Než se probudí Bíba a bude chtít nakojit. Dokážu si prostě vymyslet tisíc a jednu věc, proč spaní odložit.
 Když pak ráno vyklepávám písek zpod očních víček, přísahám na všechno a na všechny, že dneska, dneska jdu teda fakt spát brzy! A pak se přiblíží večer, je tady krásně ticho, klid. Venku tma, vevnitř teplo a tolik, tolik pohodlí k dispozici. Taková škoda to nevyužít a zabít to spánkem!
 Kamarádky děti vstávají v nekřesťanskou hodinu. V takovou, o jaké většina populace ani neví, že vůbec existuje. A ona se k tomu postavila filozoficky a začala chodit spát dřív, aby ráno dokázala existovat jinak, než že si bude píchat kofein do žíly. Obdivuju jí, fakt. Já jsem období ranního vstávání, které nastalo po narození Bíby, prožila v mrákotách. Bibi totiž před pátou ráno začínala funět, potřebovala se vyčůrat a ať jsem jí vyhověla a na nočník jí dala, nebo jsem jí nevyhověla a pustila to do plíny - obojí vzbudilo Matyldu. A mohlo se vstávat. Jupí! Každý večer, když jsem padala do postele mrtvá únavou jsem se děsila, v kolik to bude zítra. A i přes tenhle katastrofický scénář jsem se nedokázala přinutit chodit brzy spát. Protože, když vám starší dítě přes den nespí, novorozeně přes den skoro nespí, tak kde pak ksakru máte sebrat ten čas pro sebe? Kradla jsem ho po večerech a nocích a ráno jsem pak s postele chodila se zavřenýma očima, čistě po paměti.
 Pamatuju si pár večerů, kdy jsem si šla brzy lehnout. Bohužel jsem se ráno necítila o nic osvěženější. Možná, možná, že kdybych pak ráno vystřelila z postele jak šipka, nabitá energií, veselá a ke všem milá, možná že tohle by mě přinutilo chodit brzo spát. Ale já pak vstávám snad ještě unavenější než jindy, naštvaná, rozlámaná a celkově nevyspalá. Stojí mi to teda za to? Nestojí.
 A tak se snažím alespoň jednou týdně přemluvit muže, aby si ráno odebral děti a já si mohla poležet. Ó, to je slast! Nepočítám tedy to ráno, kdy mi tam za dvě hodiny přišla Bětuška dvaadvacetkrát, což vychází v průměru návštěva každých pět a půl minuty (pan O. mě tehdy téměř uzemnil otázkou "A co s ní mám jako dělat? Ona tam prostě chodí za tebou!" Od té doby ho můžete v brzkých ranních hodinách potkat v okolí s kočárkem, kterak venčí čerstvě vychrupkané batole). I přes tohle narušování jsem mezi návštěvami mladšího potomka zvládala usínat. Tolik snů za jednu noc, krásné.
 Tak jo, já musím jít. Je třičtvrtě na deset, mě čeká večeře, chci se vykoupat, podívat se na seriál, dát do obálek věci na finančák, socku a zdrávku, vyřídit emaily, podívat se na tabulky hromadek, přečíst si ve vaně kus knížky, rozmyslet, co zítra stěhovat, zaplatit faktury, kouknout na diskuze, co se stalo nového, chvilku popovídat s mužem a zalít kytky. Jo a hlavně, hlavně si chci jít brzo lehnout!

Dobrou noc

8 komentářů:

  1. Ty jsi já? Mám to úúúplně stejně... a taky jsem nepoučitelná. (Reb)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nojo, co by se muselo stát, abychom se poučily? U mě teda jsou to tak tři vražedný dny, pak to vzdávám a jdu spát brzo (snad :D)

      Vymazat
  2. Já chodím spát brzy :-) Po narození třetího jsem chodila asi rok a půl v půl deváté. Teď už má přes dva roky a vydržím i do desíti :-D
    Ráno totiž vstávají před šestou, raraši... I když od září, co nejstarší chodí do školy, tak se to hodí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A budíš se pak ráno vyspaná a plná energie, nebo jsi taky jak mátoha? Asi udělám nějakej průzkum nebo co :D

      Vymazat
  3. Oooo, jak toto znám - ticho, klídek - přece nepůjdu spát??? Dříve jsem chodila kolem jedenácté, pak děti protáhly večerku na osmou, tak já na půlnoc. Teď chodí kolem deváté - a já kolem jedné-druhé... Bohužel budík je pořád stejně na šestou, nebo ještě dřív - co kluk začal dojíždět na gymnázium... Ale zdá se, že i tato dávka spánku relativně stačí - sice to drhne, ale dá se to...

    Když pozoruji o víkendu své šípkové růženky, které nevylezou z pelíšků před desátou, tak vzpomínám na dobu, kdy jim bylo kolem dvou let. Ten starší je spáč po mně, ale ta mladší příšerka - ta nechtěla spát ani za nic - ani přes den, ani v noci. Jednou si začala hrát v postýlce ve dvě ráno. Na můj nepřítomný pohled a přesvědčování, že je venku tma, tak si nemůže hrát, mé dvouleté dítko logicky odpovědělo : Tak rozsviť....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si asi dokážu představit, že mám málo spánku, když pak přes den budu sama nebo s dospělýma. ale když mě čeká den s dětma (a to mě čeká každý den), tak nevyspání je u nás fakt problém. Jsem nepříjemná asi jako šmirglpapír :D
      A ranní logika výborná!

      Vymazat