Sportovcem proti své vůli

 Po pěti letech (nekecám) jsem znovu usedla na nepříjemně tvrdé sedátko horského kola. Ne že bych mezitím osedlala snad nějaké jiné kolo, já jsem prostě nejezdila vůbec. Tomuhle pohybu jsem na chuť moc nepřišla, možná to bude mít co do činění s mojí neschopností upřít pohled kamkoliv jinam než deset metrů před sebe, takže krásy krajiny mi trochu unikají. Nebo s tím, že to sedátko prostě tlačí. A tlačí a tlačí. Nebo s tím, že jsem si v devíti letech narazila stydkou kost, když jsem se snažila vyjet na obrubník (měl asi 5 cm, ale přesto to bylo vážně těžký). No a taky mě to prostě neba.
 Jenže práce volá, auto jenom jedno a O. pořád zarytě tvrdí, jak ho na svoje cesty do Mělníka a Brna a podobně potřebuje. Pche, to mu tak věřím. Teleport jsem ještě nesestrojila, létat neumím a tak jsem vzala k ruce seznam možností, kterak se dopravit do vedlejší vesnice a jela jsem.
 Vlak - nepřipadá v úvahu. Od nás na nádraží je to cca 15 minut, s Bětuškou cca 40 minut. Ale co je úplně nejhorší je to, že je to opačným směrem. Takže se vzdalujete místu, ke kterému se chcete dostat. A to s mojí psychikou mává tak, že než abych 15 minut couvala a pak se vezla vlakem, radši zkrátka půjdu pěšky. Až na výjimky teda, no.
 Pěšky - Kdysi jsem to dala za 40 minut i s kočárkem. Jenže v tom kočárku leželo miminko, které mělo čtyři kila a potřebovalo přesně dvě plenky a jednu sadu náhradního oblečení. A šátek. Ale žádné skopičiny jako tři jogurty, čtyři přesnídávky, jedny sušenky, jedny slané oplatky, půl litru pití, dvě knížky, lžičky, plyšák a podobné.
 Kolo - nemám. Nejezdím. Jak na něj přimontuju děti? I přes tyhle negativa to pořád byla nejschůdnější alternativa. A tak jsem zagůglila, zakoupila vozík za kolo velikosti menší stodoly, zapůjčila kolo od sestřenice a rozhodla se, že to prostě dám. A dneska byla naše premiéra.
 Včera jsem požádala O., aby se mi podíval na to, kterak přimontovat vozík se kolu. S vozíkem alá tříkolkou už to umím, řídí se stejně jako kočár, jen rozchod je trochu větší a když někoho potkáme na chodníčku na mostě, musí dotyčný elegantně vyhupsnout na zábradlí a udržet se tam, dokud neprojedu. Ovšem za kolem jsem to nikdy namontované neměla. Pan O. chvíli cosi kutil dole na dvoře, a nakonec se vrátil s tím, že je to úplně snadné. Jen nemáme křídlatou (křídlovou? Okřídlenou?) matku, tak prý se mi to možná bude blbě utahovat. He. Hehe. Dneska ho podezřívám, že na dvorku si dal kafíčko, zahrál si na telefonu karty a poklábosil se sousedem.
 Tak jsem se ráno začla sbírat. Žádný spěch, dáme si to jen tak zkušebně, abychom věděly, kolik času nám to zabere. Oblíct děti, dostat je ven, sbalit věci. Vystrkat kolo na silnici. Seskákat s vozíkem. Odmontovat přední kolo. Vyháknout tyč z pod vozíku. Zjistit, kam s tím? Zkusit utáhnout ručně matku. Naložit a přikurtovat děti. Ujet deset metrů. Zjistit, že ruční utažení matky není dostatečné a zkusit to znovu a lépe. Všimnout si, že kolo je úplně vyfouklé. Úprk pro pumpičku. Pumpička nesedí. Úprk pro jinou pumpičku. Napumpovat kolo. Dofouknout pro jistotu i vozík. Naložit pumpičku do vozíku - jistota je jistota. Zjistit, že se mi zlomila podložka, která byla pod matkou a matka teď nejde povolit. Ucedit něco sprostých slov. Odervat matku vší silou. Zděšeně koukat na šroub a přemýšlet, co s tím sakra budu dělat? Potupně zavolat sousedovi a poprosit ho o pomoc.
Naštěstí náš soused pracuje doma a čirou náhodou je to šikovný automechanik, který umí opravit úplně, ale úplně všechno. I vozík za kolo. Takže přišel hodný T., vyzbrojen nejrůznějším náčiním, které ani neumím pojmenovat, vrhnul se na kolo a všechno dal do pořádku. Mohla jsem vyrazit. Já, mých padesát kilo a padesát kilo štěstí za mnou na tyči. Uf.
Než jsem dojela na konec naší ulice, došlo mi, že nemám helmu. Že dokonce ani žádnou nevlastním. Risk, ovšem naloženo mám, jedu jen po cyklostezce a už se prostě nevrátím, ne a ne a ne. A tak jsme tedy doopravdy vyrazily.
 Zjistila jsem, že s vozíkem vyvinu rychlost asi jako zdatnější důchodce. Když jde pěšky. O moc víc to prostě nerozjedu, nějak na to nemám v nohách sílu. A taky mě pořád bolí zadek. A zase se nemůžu rozhlížet. Tentokrát dokonce skoro nedokážu držet řidítka jednou rukou! Nicméně jsem to pokořila, odjela jsem obě cesty a zatím mě nic nebolí (jo, já vím, počkám si na zítra).
A proč to nakonec vlastně píšu? Krom toho, že si musím splnit čárku do mojí 21 denní výzvy, to píšu proto, abyste viděli, že i zapřísahlý nesportovec může jednoho dnes sednout a šlapat. A dokonce se při tom bavit. Protože, světe, div se, já si to fakt užila.
Howgh.