sobota 26. července 2014

Whole30 - den druhý

Vstávám, v posteli se mi zdá, že mám břicho plošší než jindy. Už to asi začíná fungovat. Caro si nedám, sice bych ho asi mohla, ale bez cukru? Bez stévie? To si ještě chvíli počkám, než začnu housti. Snídám mrkvový salát ze tří kousků, půlky jablka, citronu a vody. Ratolesti mi to hází na hlavu a dožadují se tvarohové Matyldy. Po snídani mám zas bříško jako bubínek, ejhle.
 Je mi jasný, že ruku v ruce s úpravou jídelníčku by měla jít i úprava množstevní, ale toho teď prostě nejsem schopná. Všechny svoje síly napínám k tomu, abych si zapamatovala, co všechno nesmím. I když jednodušší by bylo zapamatovat i to, co smím, toho je totiž podstatně míň. Takže prostě budu jíst tak, jak chci, alespoň co se množství týče. Já se zase nijak extra nepřecpávám, ale snídani složenou z plátku jablka a osminy mrkve - díky, ne.
 Celý den provází jedna velká otázka - co zatr budu jíst? A co budem večeřet? A co zítra do krámu? Mozek absolutně není na tohle uvažování zvyklej. Vždycky se totiž večeře řešila až když padla tma. Co si dáme? Špagety? Objednáme pizzu? Opečeme v remosce americký brambory? A jednou týdne s nákupem v Bille, sekaná, hurá!
 K obědu nakonec na pánev naházím zelí, něco mrkve, cibulku a doufám, že z toho bude něco ve stylu mixu v rýžových nudlích u číňanů na rohu. Na talíři to pokropím dýňovým olejem a plácnu k tomu dvě volský voka. Ty jsem mohla na pánvi nechat o fous dýl, ale dá se. Bětuška statečně bojuje se mnou a každou chvilku plive mrkev zpět do talíře se slouvy "ne-pa-pám, ne-jííím, ne-hu-tná!" Nicméně v ní něco zmizí. Z mýho talíře, pochopitelně. Svůj totiž začla ignorovat ihned poté, co rozmatlala vajíčko vůkol.
 Musíme z domu, číhá tu pokušení na každým rohu a já bych do sebe pořád něco tlačila. Tuhle hrst oříšků, kousíček čokoládky, sušenčičku. Ouvej, ouvej.
 V návalu mateřské lásky slíbím dětem, že po návratu z hřiště upečeme sýrový sušenky. Za co já se trestám? Sýrový sušenky dělám totiž nejlepčejší a miluju je skoro stejně jako pana O. Dokonce i syrový těsto je tak dobrý, že bych je snad ani nemusela pýct a byla bych spokojená. Mám těžký dilema. Ochutnám? Vždyť se to nikdo nedozví. Děti ani nevědí, že držím dietu, tak mě nebonznou. Jenže bych se sama sobě nemohla podívat do očí. No co, tak u zrcadla zavřu oči, to je toho. Měla bych vydržet alespoň týden, dva, tahle fakt nepoznám, jestli se mnou mouka něco dělá, nebo nedělá. Ále, jedna sušenčička, to určitě nic neudělá. Odstup satane!
 Dá mi práci se ohlídat, ale spíš tak mimoděk. Jak si člověk v zamyšlení olízne prst, ochutná těsto nebo sní ten kousek co přebývá a nikam se nevejde.
 Voňavé sušenky jsou utrpení, je jich plná miska. Děti si nabírají plnýma rukama a trousí drobečky úplně všude. Jak já jim závidím. S otevřenýma očima sním o dni, který nastane za 29 dní a slibuju si, že si udělám spoustu sýrových sušenek. A všechny je sním.
 V hlavě mi běhají citace z blogů a diskuzí, které jsem za poslední dva dny přečetla:
"Už vůbec nemám chuť na sladké, čokoláda mě už vůbec neláká!"
"Po whole30 dokážu odolat všemu, ani mi to nepřijde na mysl!"
"Dřív jsem snědla pytlík brambůrek na posezení, místo večeře, a dneska? Vůbec na ně nemám chuť!"
"Rozhodně se nemusím nijak přemáhat, poznal jsem, co to dělá mému tělu a vím, že to jídlo nepotřebuji. Ani chuť na něj už nemám!
"Milovala jsem jogurty, neuměla jsem si bez nich představit svůj život. Jak nezačal den jogurtem, bylo to špatně. Po jogurtu jsem prostě toužila. A teď? Ani si na něj nevzpomenu, v obchodě kolem něj klidně projdu a ani se mi nezasteskne!"

 Zní to jak šílená propaganda na zázračnou pilulku. Dumám, jestli to ty lidi fakt tam změnilo, nebo jestli si jen prostě honí triko a v noci pláčou do polštáře, jak by si dali pizzu. Nějak si nedokážu představit, že se jednoho dne vzbudím a řeknu si: "Uf, tak sýrovou pizzu, tu už vážně nikdy nemusím jíst, už mi nechutná." Nebo třeba: "Sýrové sušenky? Díky, ne, raději si dám rajče." Možná celou akci podstupuju jen proto, abych na konci mohla udělat dlouhej nos a říct: "Kiš, kiš, na mě to teda vůbec nefunguje! Pořád chci pizzu, pořád mám chuť na špagety se sýrem a po chlebu s máslem bych se mohla utlouct!"
 Nicméně, moje vize je taková, že to prostě nějak vydržím a po těch třiceti dnech začnu pomalu zavádět určitý potraviny. Asi jako když se zavádějí příkrmy dětem. a budu pozorovat, jaký to na mě má efekt. Matně si pamatuju, že když jsme měli u Matyldy podezření na koliky, omezila jsem svojí stravu výhradně na brambory. No, řvala pořád a já jsem si nevšimla, že by mi bylo nějak výrazně líp. Asi mi přitěžovalo to řvaní.
 Nic už, O. nakořenil k večeři kuřecí maso, poté co jsme si stihly jednu ne-manželskou hádku. V našem podání má hádka trvání asi minutu a půl a padnou v ní v průměru čtyři věty, takže to nebylo tak hrozný, jak se může zdát. Šlo o suchost kuřete a nemožnost vytvořit omáčku z ničeho. O. se totiž, chudáček, veze s mnou. Alkoholu ani nikotinové neřesti se nevystřihá a možná si na koncertě něčeho zobne, nicméně večeře má v duchu whole30 a tak ho trochu rozčílilo, že to bude sušák. Zkoušíme kuřo-zelenino mix a k tomu batáty alá hranolky. I když by se to podle whole30 právě moc nemělo, aby to v člověku nebudilo tu fixaci na nezdravý jídlo. Jenže mám strach přihodit batáty do mixu, co když budou hnusný? To bych pak mohla vyhodit celou véču a to bych teda nechtěla, musela bych totiž zase chroustat mrkev.
 Tak mi držte palce, jdu na batátové poprvé.
 A držte mi palce dál, páč teda nevím, nevím. Třetí den prý bývá kritickej, že jo?

3 komentáře:

  1. Ja držím palec. :D Je to vtipné čítať. :D
    Mmch...nebol by recepis na tie sušenčičky, keď sú najlepšie na svete??? :)

    OdpovědětVymazat
  2. Také držím palce a jdu zjistit víc informací do čeho jsi se vlastně pustila. ahoj Zuzana

    OdpovědětVymazat
  3. Držím pěsti a doufám, že vše zabere - na mne bohužel nefungovalo.

    OdpovědětVymazat