pondělí 28. července 2014

Whole30 - den třetí

Krizový den, tak se na to podíváme.
 Včera jsem se provokativně změřila, i když se to nemá, jak víme. Cílem totiž není zhubnout, ale změnit stravovací návyky. Nicméně, zpět k faktům. Jsou pěkně nechutný. V nejužším místě břicha mám 72 cm. Pokud nedýchám. V nejširším mám 78 cm a stále nedýchám. Přičtěte si 5 cm, když povolím. Brrr. Ovšem, mnohem horší než centimetry je ten postoj. Stojím s vysazenou pánví, povoleným břichem, ňadra mi poklesla ke kolenům. Smutné. Z profilu bych se tipovala na pátý měsíc těhotenství a velkou, velkou bolest zad. Ne že bych snad nechodila k fyzioterapeutce a neznala všechny ty věci, co mám dělat. Vím o nich moc dobře, ale to provozování, to mi teda moc nejde. A tak když neudržím rovný záda, musím se alespoň zbavit toho pupku. Takže do nového dne s úsměvem a se zeleninou.
 K snídani dvě mrkve. Chroustá i pan O. Vcelku si na režim zvykl. Kdybych mu ovšem k snídani připravovala každý den míchaná vajíčka, snášel by to o moc líp. Mimochodem, nevíte někdo, kde sehnat bio anglickou slaninu bez různejch tentononců? Ta by se mi pod ty vajíčka tůze hodila.
 Nic nenakupuju, do práce beru rajčata, mrkev, okurku, kešu a lískový. Pan O. se drží a během dne doráží zbytky od večeře. Mimochodem, byla fakt dobrá, akorát jsem učinila poznatek, že pokud batáty nastrouháte na tenké plátky alá chipsy, budete je muset v remosce dělat po jedný. Jakmile je tam dáte trochu natěsno, slepí se k sobě a vyrobili jste chutnou batátovou kaši. Ale i ta je dobrá. Musím k ní na vidličce něco mít, ale stačí kousek rajčete a dlabu jak prokoplá. O. si jí dávkuje velmi opatrně a na vidličce by díl kaše člověk hledal mikroskopem. Nicméně jí sní, i když k tomu schroustá trakař zeleniny, která se mihla na pánvi s kuřetem.
 Jelikož se obávám útoku ketózy, oběma připravuju košíček první záchrany - meruňky a nektarinky. Největší radost z nich má Bíba, která dvě meruňky spořádá k snídani a vzápětí je obloukem vrátí na autosedačku, ještě než dorazíme do krámu. Tak to bychom měli.
Den zvládám skvěle, alespoň myslím. Nemám chuť na čokoládu. Vlastně nemám chuť na nic. Mám chuť jen na ten akt! Největší problém mi dělá neslupnout sýrovou sušenku, kterou dítě nechalo na stole. Protože to tak prostě normálně dělám. Ona tam leží, já něco vyrábím, nebo jdu jen okolo, a téměř bezmyšlenkovitě po ní sáhnu, a jím. Chybí mi ta chvilka po nákupu, kdy se usadím sama do auta, rozbalím si nějakou tyčinku a spořádám jí. Za úplnýho klidu, bez dětí, bez řečí. Vím, že je to trapná odměna, ale já jí mám fakt ráda. Chybí mi lehnout si do vany a dát si k tomu olivy a sýr a skleničku střiku. Je to jako s kouřením. Nekouřím pět a půl roku, je vcelku jasný, že nemám chuť na tu smradlavou věc, která štípe v krku, páchnou po ní prsty a člověk pak kašle jak tuberák. Ale moc mi chybí sáhnout po krabičce a vyklepnout cigaretu. Moc mi chybí nechat si od někoho připálit. Moc mi chybí dát si kafe a k němu cigárko. Kolik let člověk potřebuje, aby se zbavil tohohle? Několik životů?
 Mimochodem, už je to tady. O se ráno vzbudil před budíkem, tvářil se podezřele vesele a z postele vyskočil svižným krokem. Asi to už na něj začíná působit. To, že po doskoku z postele úpěl jak šakal, že ho bolí bříška prstů u nohou i rukou, to už je věc jiná. To, že se na něm pak objevily záhadné pupínky, to je taky fuk. A o tom, že by to mohlo být HFMD nebo spalničky, o tom se už ani nezmiňuju :D Nicméně hýkal zdravím a tvrdil, jak je svěží. Ts, ts, ts.

PS: Naštěstí se poměrně rychle odpupínkoval, tak to možná byla jen alergická reakce na větší množství mrkve :D

Žádné komentáře:

Okomentovat