Včera babička
vymyslela, že ráno společně s kamarádkou sbalí děti do auta a pojedou do
vedlejší vesnice, kde je famózní pekárna, pro snídani. Abych se prý mohla
dospat. A proto jsem se vzbudila v šest ráno.
Vydržela jsem se teda
ještě poměrně dlouho převalovat, usínat a znovu se probouzet, ale už to nebyl
takový ten sladký, tuhý spánek. Navíc si stan zvládneme k ránu poměrně zadýchat,
takže jsem nakonec vlastně byla ráda, že jsem mohla vstát. Ukořistěného volného
času jsem využila k psaní, popíjení kafíčka a celkově takovému milému
zevlování. Naplánovala jsem zhruba trasu, kam pojedem. No, spíš jsem prostě
našla nejbližší ovci a rozhodla, že se vypravíme za ní. Teda až po pořádné
snídani, odvšivení, ranní koupačce, balení a tak podobně. Myslím, že jsme
vyrážely před jednou (a to je na nás celkem úspěch).
 |
| Sufring před pekárnou |
Cestou jsme to vzaly ještě jednou přes tu vynikající
pekárnu, kde jsem nakoupila zásoby asi tak na půl roku, a potrénovaly jsme
Eloucha na odchody z auta. Jak se mu totiž podařil ten únik, začala
strašlivě vyvádět, kdykoliv opouštíme auto. Kňučí tak, že se okýnka třesou,
pláče, brečí, fňuká a všemožně se snaží vytvořit dojem týraného psa. Přijdu si
jak ta nejhorší panička na světě, ačkoliv vím, že ještě před třema dnama se při
našem odchodu z auta prostě stočila do
klubíčka a spala, dokud jsme nepřišly. Tak jsme jí v průběhu dne
několikrát trénovaly na odchody, popocházely jsme kolem auta tři kroky sen, dva
kroky tam, dřepaly jsme si na bobek, aby nás neviděla a vypadaly jsme jak úplný
blázni. Uvidíme, jestli naše výcvikové metody nesou ovoce.
Z pekárny jsme
zamířily směr Hrachov, pro tu první duhovou ovci. Je ukryta na záchranné
stanici pro zvířata, a abyste si ta zachráněná zvířata mohli prohlédnout,
musíte zaplatit vstup. Ovci Vám teda dají i bez vstupu. Ale přiznám se, že mě
to maličko nakrklo, já bych jim ráda přispěla, ale radši jim tam hodím kilo do
kasičky než se nechat takhle „přinutit“ ke koupi vstupu. Se vstupem jsme obdržely
komentovanou prohlídku, která spočívala v tom, že nám moc milá slečně
četla jména zvířat, přeříkala jejich zranění a čím je krmí. Vědomostně jsem si
odnesla tyto poznatky:
- · Pokud je to pták, byl na 99% zraněn elektrickým proudem a nemůže létat
- Pokud to zvíře nebylo zraněno proudem, je na záchranné stanici proto, že si zvyklo na člověka a v přírodě už nepřežije
- · Kuna žere veverky
- · Všichni (snad krom srnky Míny) jsou krmeny kuřetem
Ale jinak jsme si užily poznávání stop, podrbaly srnku na
hlavě, okoukly ryby (M. se mě hrozně vyptávala, proč tam sakra ty ryby jsou? To
byly taky zraněný? A když nebyly zraněný, tak proč je záchranná stanice trápí a
nepustí je do přírody? Slečna průvodkyně radši dělala, že neslyší) a podobně.
 |
| Záchranná stanice Hrachov |
Pak už jsem si říkala, že bych ráda našla nějakou příjemnou
hospůdku se zahrádkou a hřištěm, kde by měli zásuvku a ideálně jim i fungovala
wifina. Představovala jsem si spokojeně najedené děti, hrající si na hřišti a
mě, píšící u kafíčka, pes mírumilovně odpočívající pod stolem. No nevěřili
byste, jak strašně těžký je najít hospodu, když jí člověk potřebuje. Když už
něco potkáte, tak je to zaplivaná čtyřka, s vybetonovanou zahrádkou vystrčenou
do silnice a každý okoloprojíždějící vám nejen vidí do talíře, ale ještě vám
tak vrhne slušnou porci štěrku zpod kol.
Nakoupily jsme v Orlíku buřty na večer (přidaly jsme
trénink psa, samozřejmě) a vydaly jsme se směr Písek. To už jsem potřebu
restaurace cítila jako poměrně urgentní. Nakonec jsem se pokořila a zeptala se
pána na procházce. Poradil nám restauračku v Lázních Vráž. Nejdřív jsme se
do areálu lázní bály i vlézt, vypadalo to jako něco, kam nikdo nepozvaný prostě
nesmí. Pak jsme zas zaboha nemohly najít restauraci a procouraly jsme celý
lázeňský park. Nakonec klapla restaurace a terasa. Zásuvka nebyla, wifi nebyla
a z jídla jenom hotovky. B. tak dostala obvyklý smažák a M. nic. Já jsem
si dala lázeňskou dvanáctku a tipovala místečko na spaní.
Ještě jsme si daly
partičku šachů, řekla bych s trošku rozvolněnými pravidly a s téměř neustálými
pokyny od M. směrem k B. „Tak udělej nějakou blbost“. B. samo ráda dělá
blbosti, takže její bílé figurky padaly jak za vlast. Musela jsem to nakonec
prohlásit za remízu, protože na poli nám zbyly dva králové a dva pěšáci a navíc
na lavičce už posedávaly další zájemci o hru a nechtěla jsem zdržovat. A taky
jsem věděla, že místo na spaní potřebuju najít, než se setmí.
 |
| Šachy v lázních Vráž |
V tomto místě
bych ráda podotkla, že satelitní mapy jsou skvělá věc. Vyfocené z výšky na
nich vidíte i vyježděné cesty, které oficiálně cestami nejsou a vedou podél
polí, luk a lesů. Ty většinou skýtají právě nádherná místa k táboření. Ale
taky se Vám může stát, že to vypadá jak nádherná opuštěná cesta vedoucí lesem k řece,
ale finálně zjistíte, že je to chatová osada plná mikrochatiček a spousty lidí.
Prostě přes stromy nebyly vidět. Tak to se mi dneska stalo dvakrát. Z čehož jedna
cesta vedla téměř kolmo kopcem dolů, byla tak neuvěřitelně plná kamenů, že jsem
se vážně bála, že prorazím vanu, a když jsem dorazila na její konec u vody,
propadla jsem panice, že se tam neotočím a budu tu hrůzu muset couvat. No
naštěstí jsem se otočila.
Já sama jsem na
přespávací místa poměrně málo náročná. Klidně slevím ze svých požadavků a budu spát
někde poblíž chatové osady. Ale u šachů se k nám přidal M. a jeho kritéria
jsou poměrně přísná. A od M. to samo přebírají holčičky, takže mi při řízení za
hlavou zněly hlášky jako „no rozhodně by tam měla bejt kukuřice. A musí tam
bejt les, kvůli dřevu. A určitě nechci, aby tam byl někde nějakej barák, to
teda ne, já nechci žádný lidi. Bylo by dobrý, kdyby to bylo u vody, jako,
netrvám na tom, ale myslím, že by to bylo fakt dobrý.“ Já jsem mezitím jedno
oko upírala na silnici, druhé na satelitní mapu a přemýšlela, jestli najdeme
místo vyhovující těmhle kritériím ještě před půlnocí a před přejezdem hraniční
čáry.
Nakonec jsme našli.
Nádherná louka mezi lesem a kukuřicí, pěkně schovaná, plná jetele a hmyzu. M.
si stěžoval, že ho pořád něco kouše, ale asi to byl nějakej diskriminační hmyz,
protože my, holky, jsme z toho vyšly netknuté. Ella lítala jak blázen,
udělali jsme si ohniště, upekly buřty a pak už bylo slyšet jen „půjdem už na tu
pohádku?“
 |
| V kukuřici |
Když jsem je uložila
a těšila se na pivo u ohně, páreček a pohodu, tak začlo pršet, jak jinak.
Nakonec jsme vyhodnotili, že to není úplně ceďák a choulili se u ohně skoro do
půl jedný.
Tohle přespávání na
divoko ve dvou je sranda, ale jak se tak nad tím zamýšlím, vlastně moc nechápu,
jak jsem to s holkama minulej rok dala úplně sama, někde mimo civilizaci,
uprostřed lesů. Kdybych to měla zopakovat, vyprdla bych se na svojí večerní
pohodu se stříčkem a šla bych spát s holkama rovnou, protože jinak bych se
mohla taky strachy zbláznit. V praxi jsem si ověřila, že strach mě
přechází asi tak po čtvrtým stříčku (což jsou cca dvě deci vína), jenomže
každej stříček mě přibližuje tomu, že budu muset opustit přívětivé a (velmi)
těsné okolí auta a vydat se někam hlouběji do lesů ulevit tlaku svého močového
měchýře. No, a když tak učiním, vrátím se strachy ještě víc roztřesená a musím
si dát další stříček. A dál už to znáte.
Ale jinak je to vážně hezké a dokážu si představit, že by
taková dovolená netrvala týden, ale klidně měsíc. Telefon i počítač využívám jen
a pouze k práci nebo k hledání cesty, žádný nesmyslný surfování a
sjíždění Fb. Prokrastinovat se téměř nedá, protože jak můžete prokrastinovat,
když vlastně nemáte co dělat? Jo, za mě super život ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat