Mám v plánu vyrazit
trochu dřív než obvykle. Z domova asi tak kolem jedenáctý. Ale zas svět na
tom nestojí, máme prázdniny. A proto místo dobalování oberu, očistím a zmrazím
rybíz a přesadím několik kytek. Jo, taková jsem já.
V jedenáct samozřejmě
nevyrážíme. V jedenáct koukám na mapu ztracených oveček z déčka a
vymýšlím, pro kterou pojedem. Ve čtvrt na dvanáct hledám mapu středočeského a
jihočeského kraje, kterou bych zvládla třikrát vytisknout, abychom si do ní
mohly malovat cestu. V půl dvanáctý dělám totéž. Ve tři čtvrtě na dvanáct
tisknu slepou mapu ČR, protože se mi nepovedlo nic lepšího najít ve formátu, se
kterým bych uměla pracovat alespoň natolik, abych ho vytiskla. Ale jinak už
jsme vesměs hotový, jen to všechno po patnáctý zkontrolovat a můžem se pohnout.
 |
| Před... |
O kilometr a půl.
Jedem totiž na nákup. Absolutně nemám promyšleno, co budeme jíst, jestli budem
vařit na mini kempingovým vaříčku nebo co a jak bude. Beru dva balíky
instantních kaší (myslím, že když jim člověk dá dost času, šly by zalejt i studenou
vodou), několikero instantních těstovin alá čínská polívka (a myslím, že pro ně
studená voda platí taky) a košíček nektarinek. Zapomněla jsem si koupit
instantní kafíčka tři v jednom. První fail.
Stavujeme se ještě u
babičky, pro poslední nezbytnosti jako jsou skládací židličky, konvička, ešus,
vaříček a lopatka, na konání hygienických procesů někde v lesích. Jelikož
babička adoptovala asi před půlrokem kočku, která se k ní zatoulala,
nechávám Ellu venku v autě, aby nezpůsobila kočce a následně i babičce
infarkt. Slunce svítí, pootvírám jí okna, aby mohla dýchat, stejně budem pryč
jen pět, deset minut. Okna do silnice na pět čísel, okna ze silnice do křoví na
deset, tam se nikdo hrabat nebude, aby otevřeným okýnkem strkal ruku dovnitř a zkoumal,
jestli mu jí pes ukousne nebo ne.
Branka na zahradu je
u země zatarasená prknem. Babička má na návštěvě krysaříka, který přítomnost
adoptované kočky nenese nejlíp a řeší jí zbaběle útěkem. Pod brankou. Proto to
prkno. Dá mi dost práce ho nadzvednout, odšťouchat a vůbec popotahovat tak,
abychom se protáhly dovnitř. Nicméně se povede, předáváme babičce domácí
okurky, přebíráme vybavení kuchyně a do toho mezi nás vletí naprosto nadšená
Ella. Druhý fail.
Zjevně naše
pětiminutová nepřítomnost byla natolik srdcervoucí, že se propasírovala okýnkem,
přeběhla silnici a pak svoje tělo narvala do pěticentimetrové mezery pod
brankou. V ajfru ze svého dobyvatelského úspěchu proletěla kolem zkoprnělé
kočky a ani si jí nevšimla. Jediný cíl byl všem oslintat tváře, zatímco jim
skáče na hlavu. To se povedlo.
S Ellou na
vodítku se chystáme do auta, když zjistíme, že nemáme dospěláckou židli. Třetí
fail. Ach ne. Ta zůstala nejspíš v Řevnicích a to znamená, že se budu
muset pokořit a vrátit se potupně domů, pro zapomenutou věc. S maličkou nadějí
volám M., jestli by v práci neměl něco podobně funkčního, co bych mohla využít.
Nabízí skládací, leč pouze stoličku, bez opěradla. Odmítám a smiřuju se s představou
návratu. Naštěstí o pět minut později volá, že někde vyhrabal skládací
rybářskou. V maskáči. Beru všechno.
Tak a teď už
doopravdy můžem vyrazit. Je půl druhé.
Stavujeme se ještě u
M. v práci, protože nám chybí ta nejzásadnější část výbavy a to je slavný
stan na střechu. M. ho už od rána větrá a připravuje na náš příjezd. Myslím, že
tam dojedem, hodí mi ho na střechu a tradá. No tak to jsem se spletla. Musíme
ještě vyfoukat auto, umejt auto, zkontrolovat olej, zkontrolovat vodu,
zkontrolovat další věci v motoru. Říkám musíme, ale zatím tohle všechno
dělá M., zatímco já, pes a dvě děti mu u toho zdatně překážíme. Pak mi ještě
zapůjčí baterku a auto atlas, našteluje nabíječku na komp do auta tak, aby
skutečně nabíjela a ne zabíjela, umejem psovi vodítko, dětem a sobě nohy a
můžem jet. Je třičtvrtě na čtyři.
 |
| V procesu... |
Už při nandavání
stanu je mi jasné, že nikam extra daleko dneska nedojedem. Koukám na mapu
oveček, koukám do aoutoatlasu, čtu si názvy vesnic, když tu na mě vyskočí
Cholín. Tam má chatu táta. On tam teda na 99% nebude, páč už není víkend, ale
mohly bychom zajet autem k jejich chatě a bivakovat pěkně tam. Je to v přírodě,
ale zároveň budu mít pocit civilizace a nebudu celej večer rozklepaná jak
králík, že na mě z lesa něco vyskočí. No a světe div se, táta tam není,
ale babička s kamarádkou tam je! A tak jim narušíme poklidný dámský dýchánek,
vtrhnem do jejich klidu s krvácejícím kolenem, štěkajícím psem, upovídanou
mnou a slečnou, která teď musí prostě všude dělat hvězdy. Babička i kamarádka jsou
tak slušně vychované, že dokonce tvrdí, že je naše návštěva těší.
A tak svojí první noc
v divočině trávíme u zahradního grilu a grilované cukety, vodu na
instantní kaši ohřívám v rychlovarné konvici, čůrat chodíme na normální
záchod a vůbec máme snad větší servis než doma. Počasí se umoudřilo a tak se děti s babičkou
koupou ve Vltavě a já se na ně můžu usmívat ze břehu, aniž bych musela
podstoupit lázeň v rozpuštěnejch žiletkách.
Po několika partiích
pexesa a Černýho Petra zakutám ty malý tělíčka do spacáčků, přečtu pohádky,
rozdám pusinky a vrátím se k příjemnému ohni a hovoru dospělých. Když jdem
v půl druhý spát, mám sice mírné výčitky, že jsem nic nenapsala, ale
snadno si je vymluvím s tím, že tu stejnak není signál. A navíc před
spaním se mi nejlíp přemejšlí, tak si můžu pěkně připravit první odstavec, dva.
V lehce se motající hlavě si řadím slova a blaženě se usmívám jak mi to
pěkně jde. To, že si z toho zítra nebudu pamatovat ani ň mě vůbec
nenapadne. Nevadí.
 |
| A hotovo! |
První den roadtripu
za námi, ujely jsme asi čtyřicet kilometrů,
čistý čas v autě slabá hodina, máme jednu novou známou (babiččina
kamarádka), znovurozseknuté koleno (B.) a radost, že jsme spolu. Když nás na
silnici tlačil nějaký spěchající šílenec, stáhly jsem okýnka a hulákaly na něj,
že máme dovolenou, že nikam nespěcháme. Smály jsme se, až jsme se za břicha
popadaly. Teda do tý doby, než jsem zjistila, že jsem zapomněla doma na sušáku
pyžama holčiček. Haha, pátý fail.
Žádné komentáře:
Okomentovat