pátek 13. července 2018

Roadtrip 2018 - den pátý

 U S. jsme se probudily okolo půl devátý. Vlastně jsem se probudila já a klidně bych i ve spaní pokračovala (děti ještě spaly), ale bylo mi to vůči holkám, který určitě vstávaly už okolo sedmý, trapný. Tak jsem vypakovala děti v pyžamech ven, odevzdala snídaně a šla si uvařit kafíčko. Do varný konvice, ne na vaříčku. Éto, těchnika.
 V domě byl rozhodně větší klid než večer, pravděpodobně způsoben zapnutou televizí. Holčičky se zanedlouho přidaly a tak mi bylo jasný, že kombinace našich pomalých startů a puštěné televize bude smrtící. A měla jsem pravdu. Když okolo desáté M. psal, že je v Putimi v hospodě na kafíčku, měla jsem co dělat, abych slečny do jedenácti vykopala. Naložila jsem celý ansámbl do auta, vymanévrovala jsem se ze zahrady, rozloučila se s holkama i se smečkou a ujela celých 280 metrů k hospodě, kde na nás čekal M.
 Jak nás viděl, hned se zvedal od stolu na terase, že jako pojedem, ale měl bohužel smůlu. Vedle hospody bylo dětské hřiště, a jelikož jsme tenhle týden ještě žádné nenavštívily, bylo rozhodnuto. Tak se zas usadil, objednali jsme si další kafe, limonádičky a děti vystřelily na hřiště. Vrátily se za třičtvrtě hodiny s tím, že mají hlad. A jelikož už Matu umí číst, zjistila, že zrovna tady, čirou náhodou, mají palačinky. A tak jsme si museli dát oběd. Hovězí se sýrovými knedlíčky byla famozní, smažák ani palačinku jsem neochutnala. Zahučelo to v nich neuvěřitelně. Asi je málo krmím. Znovu hřiště, ještě jednou hřiště a nakonec hřiště za naší asistence, abychom se podívali, jak krásně děti umí netopýra. Poznámku M., že by to měly vyzkoušet v metru, jsem nechala bez odpovědi.
V hospodě měli vizitky místního zvěřince, a jelikož jsme neměli moc detailně vymyšlený plán (koneckonců máme už všechny ovce), rozhodli jsme se, že začnem tam. Jen pro info, nesmí tam psi a vstup je zdarma. U vchodu je kasička na dobrovolný příspěvek. Jsou tam prolejzačky a tyče a globus („Mami, já prostě nemůžu vidět ty tyče, mě to tak strašně láká!“). Na to, že tam nechtějí vstup, a udržují to pravděpodobně jen z dobrovolných příspěvků, tam mají uctyhodné množství zvířat. Nutrie, králíci, kozy, ovce, hadi, pavouci, miliarda ptáků, slepice, husy, kachny, králíci, morčata, mini klokani, prasata, emu a určitě jsem ještě na spoustu zapomněla. Zaujala mě Paduánka, kterou, ač mám zvířenu vystudovanou, vůbec neznám. Její famózní vzhled slepice s nasazenou parukou mě bavil snad celý den.
Mimochodem, uprostřed trůní něco, jako větší kadibudka, kde si můžete uvařit kafíčko, nebo čaj, zaplatíte dle Vaší nálady či možností.  Kafíčko jsme si nevařili, ale seděli jsme tam docela dlouho a, no, zkrátka majitelům respekt. Jediné, co mě zarazilo, byli nutrie ve velmi malém a velmi, velmi špinavém a smrdutém chlívku. Nicméně, když jsme to pak celý obešli, došlo mi, že nutriím se nejspíš právě přestavuje a rozšiřuje výběh, spíš než že by je někdo týral. Takže jsem byla schopná přimhouřit oko a dala bych pět hvězd. Majoritně asi za ten koncept, prostě toho, že někdo otevře svojí zahradu úplně cizím lidem, nechá je tam chodit po libosti a důvěřuje jim, že toho nezneužijí. A to mě baví.
 S velkou slávou jsme z Putimi odjížděli asi tak kolem třetí. Toliko k našim rychlým startům.
 Minulý rok slavila velký úspěch botanická zahrada, navíc jsme hledali něco, kam můžem i se psem a nebude se tam snažit něco sežrat. Dál jsme potřebovali nabrat směr Třeboň, kde v sobotu (bohužel) odevzdávám děti babičce na jejich dovolenou. A tak padla volba na Hlubokou nad Vltavou a návštěvu zámeckých zahrad. Nějak jsme oba s M. žili v domnění, že tam je skleník a tak nám nepřišlo zapotřebí ověřovat si to na chytrých internetech. No, netrefili jsme se.
 M. prosazoval parkování u lokálního Kauflandu, kde na každém druhém metru byla cedule, že parkování je pouze pro zákazníky, pouze na hodinu a ostatní budou bez výjimky odtaženi. Ač na mě zkoušel různé strategie, že něco nakoupíme teď, něco nakoupíme, až se vrátíme, přišlo mi krajně nebezpečný riskovat dvojku za odtažení (krát dvě, páč máme dvě auta) oproti padesátce (krát dvě) za oficiální parkoviště. Tentokrát jsem vyhrála já.
 Cesta na zámek je poměrně kráká a příjemná. Pokud s sebou ovšem nemáte psa, který na vodítku tahá jak blázen a lítá zleva doprava. Ač jsem jinak veskrze pozitivní trenér, tentokrát jsem musela přejít na negativní formu výcviku a poškubávání vodítkem, protože s tím věčným zastavováním a čekáním, než Ella přestane napínat vodítko, bychom se nahoru dostali asi tak zítra večer. Zjevně to není úplnej tupoun, protože to zanedlouho pochopila a mohli jsme pokračovat, aniž bych si vykloubila rameno.
 Cesta nahoru skýtá spoustu nástrah, zejména pro děti. Je to taková mírnější forma Karlštějna. Hospoda, zmrzlinka, tříšť, párek v rohlíku, hračky meče, jůůů, plyšáci, jééé, cingrlátka a podobně. Holčičky pod příslibem skleníku cupitaly celkem vzorně a tak jsme došli bez úhony.
 Zahrady na Hluboké jsou krásné a udržované. A když k tomu navíc máte i výklad odborníka o tom, kdo který strom počůral, jsou i vtipné. Skleník jsme ovšem nenašli, což vyvolalo velkou nelibost. Podařilo se jí uchlácholit střílením z kuše. Klučina obsluhující tuhle formu zábavy byl moc milý a opět vyslovuji velký obdiv všem, co dělají s dětmi. Myslím, že Matu se rozhodla věnovat se lukostřelbě.
 Na ostrůvku na rybníku jsme vyfantazírovali pohádku o zvedacím mostu a pomalu jsme se chystali k návratu.
 Sem bych ráda vložila jednu moralizující vsuvku. Prosím, opravdu pěkně prosím, nenechte svoje psíčky a dětičky přibližovat k cizím psům bez domluvy. Je sice moc fajn, že Váš psíček vůbec nic nedělá a je hodňounkej, milounkej a vůbec zlatíčko, ale můj pes není. A ostatní psy si zkrátka vybírá podle momentálního rozmaru. Není to žádný trhač, ale já pak nebudu poslouchat, že vaší čivavě prohnal faldy, nebo výstavnímu psíkovi vyndal pár chlupů z krku. S dětmi to samé. Mě moc nezajímá, že vaše děťátko má doma pejska a je na něj zvyklé. Abych byla drsná, je mi to vlastně docela jedno. Můj pes je zvyklý na naše děti, na děti sousedů a na kamarády našich dětí. Je s nimi zadobře, nechá si od nich všechno líbit a poctivě je stráží. Ale cizí děti nemusí, a když se na něj řítí potácející se a hýkající batole, nemusí to skončit dobře.
 Já nejsem sociopat a těmhle situacím se snažím předcházet, přecházím na druhý chodník, obcházím náměstí a podobně, ale nevím, proč by se měl kvůli Vaší zabedněnosti můj pes škrtit na vodítku.
  Cestou dolů jsme si ještě dali Opočenskou zmrzku. Kdybyste někdo šel na Hlubokou, dejte si zmrzlinu zhruba v půlce kopce, po pravé straně (když jdete nahoru), u odbočky k obchodu s nožema je milá slečna ve stánku (tři, nebo čtyři stánky vedle sebe), jejíž velká zmrzlina je tak strašně velká, že jsem vysrabila a dala si radši malou. Kromě opočenské zrmzky dělá i nějakou fresch zmrzku, které se skládá ze tří kopečků bílé zmrzky (smetana, jogurt nebo vanilka) a naběračky mraženého ovoce. Celý to nacpe do nějakýho přístorje, kterej z toho udělá zmrzlinu. Bíba měla borůvkovou a byla skvělá!
 Pak jsme se stočili na Zliv, kde má muž sladké vzpomínky na mládí a jali se hledat místo na spaní. Řeknu Vám to takhle, když jedu sama, hledám, aby tam nebyla silnice, koleje, lidi. M. má ovšem asi deset tisíc dalších požadavků a tak hledání místa s ním dostává úplně jiný rozměr. Vzal mě k památníku, o kterém tvrdil, že je Vrbatův. Zdálo se mi to trochu divné, v téhle oblasti, ale důvěřivě jsem přikyvovala. Proč by nakonec Vrbata nemohl být i nějaký husita. Nakonec se ukázalo, že to nebyl Vrbata, ale Kubata. Proč ne. Kromě toho se ukázalo, že vedle Kubatova pomníku vyrostl impozantní kravín a že tam to nepůjde. Po místních loukách jsme najeli skoro stejně kilometrů, jako za celý den. Často nás zastavila nějaká strouha, nebo silniční útvar, který nejsem schopná se svým nízkým autíčkem překonat.  Nakonec, už dost pozdě, ale ještě za světla, jsme našli přenádherné místečko. Sice jsme v dálce viděli kravín a obyvatelky pastvin, ale stáli jsme na nádherné louce, vedle zbytku lesíčka (který nás zazásobil dřevem) a nikde ani noha.
 M. připravil luxusní ohniště, Ella lovila myši, děti v naprostém tranzu trhaly luční kvítí a následně ho pálily v ohni, aby zahnaly zlé duchy lesa, a já jsem klofala v padající tmě do počítače. V půllitru jsme si mixovali sladké pivíčko s normálním pivíčkem, párky pro B začínaly vonět, padala tma a bylo naprosto nádherně. Zjišťuju, že asi tu naší zemičku miluju.
 Holčičky zalezly hrozně pozdě, po přečtení šesti strašidel od Klimtové. Pes byl tak ztahanej, že už přešlapoval u auta a čekal, kdy se mu otevřou dveře od boudy a bude moct padnout a spát. Já jsem odeslala blog a těšila se na párek se sýrem na ohni (strašně ráda peču buřty, ale pak je většinou moc nejím).
 Když pak něco ve vysoké trávě zašustlo, jen jsem s ledovým klidem konstatovala, že tam je nějaké zvíře. Asi si zvykám. Zvíře tam s námi bylo celou noc. Ježek? Pták? Ani nevím, ale cítím, že už se s tou přírodou tak nějak sžívám. Nakonec ze mě ještě bude lesní žena.
 Zcela výjimečně nám nepršelo, takže pohoda u ohně byla narušena jen tím, že jsme oba šli včera šíleně pozdě spát a tak nám už od jedenácti padali víka a museli jsme se přesvědčovat, že jít spát takhle brzo je trapárna. Nakonec jsme krizovou chvilku překonali a povídali o ježcích a o vládě ještě hodně dlouho. Sice nepršelo, ale byla to bezkonkurenčně nejchladnější noc našeho výletu. Děkovala jsem za svoje pončo (celé z umělé hmoty), když jsem se do něj halila, chladíc si spálené holeně od ohně.
 V noci jsem se několikrát probudila zimou a po velmi dlouhé době jsem spala s hlavou spacákem naprosto zakrytou. Šťastná, že jsem vzala dětem fleecové deky, které si ještě mohly přehodit přes spacák. Ale spala jsem sladce, to zase jo….


PS: Omlouvám se za chybějící fotky, ale docházejí mi data :D Dohraju je, jakmile budu doma a na příští outdoorové psaní se rozhodně líp připravím :D


1 komentář:

  1. Dovolte mi, abych vám představil LE-MERIDIAN FUNDING SERVICES. Jsme přímo do čistého úvěru a financování projektů z hlediska investic. Poskytujeme finanční řešení soukromým / společnostem hledajícím přístup k finančním prostředkům na kapitálových trzích, tj. Ropu a zemní plyn, nemovitosti, obnovitelné zdroje energie, léčiva, zdravotnictví, dopravu, stavebnictví, hotely a atd. Můžeme financovat až 900 000 000 000 dolarů ( Devět set milionů dolarů) v jakémkoli regionu světa, pokud bude na projektech zaručena návratnost investic ve výši 1,9%.
    Le-Meridian financování.
    Email Kontakt .... lnfo@lemeridianfds.com
    Whatapps ... + 19893943740

    OdpovědětVymazat