Ráno se budíme do
mokra, neprší, ale všechno je tak nějak durch. Kurf auta, stan, croscy. Po
deseti minutách venku i děti a pes. Je mi to jedno, asi za to může to, že jsem
si tentokrát opravdu mohla pospat. B. sice okolo půl osmé vylezla na čůrání,
což jsem považovala za konečnou, ale pak se vedle mě znovu stulila, zamávaly
jsme M. odjíždějícímu do práce a ještě jsme si schruply. Když jsem pak při
finálním vstávání viděla na telefonu čas 9:25, nevěřila jsem vlastním očím.
Přes tu mokrotu nešlo
ani pořádně vyvětrat spacáky, tak jsem to nahoře jen trochu pohrabala, pustila
tam trochu čerstvého vduchu a sbalila stan na cesty. Ella se začala odvážně
vydávat na výpravy z našeho dohledu, tak jsme jí ještě trochu prohnaly
faldy házením klackem a mozkové závity jsme zaměstnaly hlavolamem.
 |
| Mobilní hlavolamy |
 |
| Úklid ohniště |
Jelikož na dnešek
předpovídaly déšť, tak už jsem včera holkám slíbila výlet do Sladovny v Písku.
Mraveniště by je snad na chvíli mohlo zaměstnat, když se venku budou ženit
čerti. A navíc, co si budem povídat, na déšť prostě extra vybavený nejsme.
Nějak s ním ve svém letním plánování nepočítám. Posnídaly jsme, zahrabaly
jsme včerejší ohniště, pobalily všechno a vydaly se směr Písek.
Včera, na té
neuvěřitleně kopcovité kamenité cestě se mi stala zvláštní věc. Zapíchl se mi
nějaký klacek pod zástěrku u kola a vyrýval do cesty hluboké šrámy. Krom toho
taky způsoboval neuvěřitelné skřeky, že jsem musela zastavit a zjistit, co se
to tomu autu zase sakra děje. No, klacek, no. Tak jsem ho vypáčila a jely jsme
dál. Abych o deset minut později na silnici zjistila, že nám neustále něco
naráží z boku do dveří. Děti už viděly strašidla a vlkodlaky, já jsem
neviděla nic a až M., který mě předjel a zastavil, mě upozornil, že nám ze dveří
u spolujezdce visí karabinka od stopovačky, která se každou chvíli od silnice
vymrští a práskne do dveří. Taky dobrý.
A tak mě dneska ani
moc nepřekvapilo, když se asi pět minut po opuštění stanoviště začly ozývat
divné zvuky. Zkontrolovala jsem zástěrky, podívala jsem se pod auto a nic
nevida jsem usoudila, že to je prostě nějaký šotek. Jo a šotek to byl. A našly
jsme ho až po vjezdu do Písku, kdy mě na rovince předjel a následně zastavil
pán s Fabií. Bouchlý zadní kolo. Ne. Kurf plnej věcí. Ne ne ne. Ani nevím,
jestli mám hever. Ne, sakra, ne.
Vesmír se tentokrát
na nás usmíval svou netušenou silou a tak čirou náhodou ten hodný pán, co nás
na to upozornil byl automechanik, který projížděl nějaké auto. Donavigoval nás
do svého servisu, kde jsem teda musela z auta vyházet děti a psa, abych na
jejich místa mohla přesunout celou naší domácnost, posléze mi auto odebral,
někam se s ním na pět minut zanořil a vrátil mi ho plně funkční. Chvála
bohu a tomu hodnému pánovi, který si za to odmítl vzít víc, než padesát korun.
Čelist mi spadla a opět jsem zalitovala, že v autě nevozím zásobu dobrých
vín, kterými bych mohla tyhle veleduchy obdarovávat.
Při stěhování věcí
zpátky do kurfu, hlídání Elly, aby neopouštěla auto a dirigování dětí, co mi mají podávat se ovšem stala jedna nemilá drobnůstka. Pán, neznaje naše auto, ho
v kopečku postavil jen na ruční brzdu. Jenže ta naše ruční brzda má
poměrně svojí hlavu, funguje spíš na dobrý slovo a když jsem v jednu chvíli
zvýšiila hlas na Ellu, „ať sakra už doprkýnka dubovýho zůstane sedět na svým
místě“, brzda se rozhodla, že toho má tak akorát a auto se začalo sunout dolů,
na ostatní zaparkovaný auta. Stoje u spolujezdce jsem nemohla dělat nic moc jinýho,
než zkusit zarvat ručku ještě víc nahoru. A řvát na děti ať vypadnou a fofrem
sprintovat kolem auta. Šipkou jsem se vrhla k řidiči, hamtla na normální brzdu, ale ta, chuděra, nejspíš taky pod tlakem, nefungovala o nic líp. Silou a
nejspíš beze spojky jsem tam narvala jedničku a potřebovala bych panáka až
deset, abych zvládla uklidnit ty rozklepaný ruce. Nicméně, povedlo se, nikoho
jsme nezajely, nikoho jsme nenabouraly a mohly jsme dokončit stěhování a s velkou
slávou odjet.
V Písku jsou
nedaleko centra velký parkoviště, obsazený lidma, který touží shlédnout krásy
tohohle města a nebo (dle mého názoru) navštívit Sladovnu. Zjevně jsme nebyly
jediný, kdo měl pro dnešek tenhle plán. Nakonec jsme se na jednom parkovišti
upíchly a zahájily dlouhé vyjednávání, co provedeme s tou Ellou. Bylo mi
celkem jasné, že v Mraveništi nemá pes co pohledávat a nikdo ho tam s láskou
vítat nebude. Na drhou stranu představa Elly, srdceryvně víjící v autě při
našem odchodu mi naháněla husí kůži. Probraly jsme to horem dolem a
nakonec jsme se dohodly, že Ella prostě v autě zůstane a basta fidli.
Napsaly jsme vysvětlující ceduli, daly Elle vodu a sbohem a vypadly jsme. Světe
div se, ani nekvíkla. Asi ty naše výcvikový metody přeci jen k něčemu jsou.
Sladovna je dobrá,
vážně dobrá. Nechtělo se mi sice věřit, že by si dítě dokázalo hrát celej den v mraveništi,
ale ona má Sladovna naštěstí ještě další patra a co patro, to sranda. Vlastně
mi mraveniště přišlo jako nejslabší. Ale to bylo asi tím, že jsem se tam
snažila psát a všechno okolo mě řvalo, pískalo, kvílelo, sténalo, ječelo a
vůbec jinak se zvukově projevovalo.
 |
| Mravenec v akci |
Po mraveništi jsme
prolezly Mytologii. A řeknu Vám, s notesem přes rameno a dvěma mikinama v ruce
není vůbec žádná sranda proplétat se pavučinou z provázků, kterých se
nemáte dotknout. Stejně tak jsem tady znovu zamyslela nad tím, jak rozdílné
jsou lidské povahy a vyslovila hluboký (opravdu velmi hluboký) obdiv holkám,
které tu přes léto brigádničí a za den musí dvěstěkrát vyprávět ten stejný
příběh usmrkancům, jejichž zájmem si nejsou vůbec jisti.
O patro výš v mýdlárně
jsme si udělaly sypanou svíčku, zkoukly výstavu knižních ilustrací, kde naštěstí
byli i zamilovaní Lichožrouti. Ještě jedno patro do laboratoře stínů a už jsem
holky hnala pryč, protože venku začlo svítit a nechtěla jsem Ellu ugrilovat.
Nakonec jsme vykoumaly, že vyzvednem Ellu, vrátíme se do Sladovny, já se usadím
na nádvoří v hospůdce a ony si můžou jít hrát.
Pizzerie na nádvoří nás
přivítala mile i se psem, roztáhla nám střechu ještě o trochu víc, aby na nás
nelilo, přečkaly jsme tu bouřku v půjčených dekách a dokonce udělali Matyldě královskou porci špaget s olivovým olejem. A pak se děti zdejchly,
patřičně poučeni, že se mají v pravidelných časových intervalech hlásit a
já tu sedím sama, piju malý pivo, píšu a děti jsem už skoro hodinu a půl
neviděla. Možná je nejvyšší čas se zvednout a jít je někde v mraveništi posbírat.
 |
| Liják |
Nekonec jsem je
ulovila až deset minut před šestou, poté, co jsem už třičtvrtě hodiny seděla na
recepci Sladovny na zemi a vedle mě se klepal zmoklý pes. Ukázalo se ovšem, že
děti si zapoměnly doma veledůležitou součást výbavy a to Fili koníčka a je to
zapomeutí tak tragické, že by se celá naše výprava mohla dočista rozpadnout.
Naštěstí bylo po cestě k autu hračkářtví. Naneštěstí v něm neměly Fili
koníčky. Uchlácholila jsem robata příslibem zítřejší nákupní orgie a vyjeli
jsme hledat stanoviště. Právě včas, bylo skoro sedm.
Našly jsme na třetí
pokus, krásnou pastvinu kdesi u Písku. Vznikly trošku obavy z divokých krav,
jelikož jsme cestou míjely velké množství kravinců, které vypadaly celkem
aktuálního data. Díkybohu ohradník od pastviny byl rozpojený a z toho jsme
usudily, že krávy jsou asi někde jinde a můžeme to risknout. Ella opět lítala
jak šílená, nosila nám z lesa rozmanité množství klacků na házení (jedno
navlhlé poleno vyklouzlo při hodu M. z ruky a prosvištělo mi těsně kolem
ucha, vydala jsem tedy prozatimní zákaz
házení čehokoliv), děti si hrály na krávy a jinou zvířenu a čekaly jsme na M.,
který byl někde na cestě.
Při čekání jsme
objevily, že jsme na předchozím stanovišti nejspíš zapomněly lopatku. Později
jsme objevili, že šroubovákem se díra na ohniště dělá o dost hůř než lopatkou,
jakkoliv byla tupá a nešikovná. Teda objevil to M., já jsem mu zdatně
sekundovala. Ve chvíli, kdy bylo ohniště hotové, začlo, jak jinak, pršet. Jako
by nestačilo, že všechno bylo kompletně durch z odpoledního slejváku.
Zapalování ohně jehličím se tak podobalo spíš kouřovým signálům. Ještě že jsme
byli tak daleko od silnice. Někde mezi přípravou ohniště, hledáním dřeva a
klidněním psa vytáhl M. z auta mojí píchlou pneumatiku s tím, že jí
zalepí a dofoukne. Ovšem, překvapivě v ní nenašel žádnou díru. To už
začínalo lejt fakt fest, zahnala jsem děti do stanu a k večeři jim
odevzdala buřt, koláč a posléze i
věnečky. To všechno jen proto, aby zůstaly uvnitř, v relativním suchu.
Ovšem jednu pozitivní
věc ten déšť způsobil – našla se díra v pneumatice. Byl v ní zapíchnutej
hřebík. Nebo něco na ten způsob. Tak ho M. odborně odstranil, pneušku zalepil a
nastěhovali jsme zas všechen ten herberk do kufru. Takže klidně můžu znova
píchnout, hned jsem klidnější.
Ještě když bylo
světlo a M. byl na výpravě pro dřevo v lese, vrátil se se zajímavým
poznatkem. Prý tam jsou v nepravidelných rozestupech zapíchaný asi metrový
kůly v zemi a na jejich vrcholu nabodnutý prázdný pytlíky od krevních
konzerv. Od lidský krve. Tfůůůůj, můj klid dostupuje vrcholu.
Konečně přestalo pršet a mohla jsem začít udit svoje navlhlé
věci u ohně. Z lesa se pořád ozývalo kapaní z větví, ale já jsem si
bohorově říkala, jak už to dobře snáším. Jak už mi ta tma vlastně skoro nevadí,
jak se vlastně ani moc nebojím. To jen do doby, než M. nastražil ucho a povídá:
„Slyšíš to?“
„Co jako?“
„No tam, v lese, nějaký zvíře.“
„Jaký zvíře? Jako vážně?“
„No jasně, prostě nějaký zvíře.“
„Panebože, já se bojím!“
„A čeho se bojíš? Vždyť je to v noci stejný, jako ve
dne, jen není vidět.“
„No tos mi teda pomoh!“
„Hele a myslíš, že oni se tam taky takhle bavěj?“
„Kdo oni, jako zvířata?“
„No. Třeba jako že si řikaj: Tyvole, slyšels to? Tam někdo
je! – Ale prosimtě, přece by ses nebál, v noci je to stejný, jako ve dne,
jen není vidět – Ne poslouchej, tam fakt někdo je! – No tak tam někdo je, no. –
Hele, slyšels to? Tam snad někdo votvírá pivo!“
Myslím, že poté jsem
spadla z židličky a vystrašila všechnu zvěř široko daleko.
Žádné komentáře:
Okomentovat