pátek 15. srpna 2014

Whole30 - Den dvacátý první

 Ráno vstávám za kuropění. I když bych si teoreticky mohla poležet, myšlenky mi v hlavě lítají a já musím prostě z pelechu ven ještě před sedmou. Pozitivní je to, že snídaně je uvařená a já se nemusím o nic-nic-nic starat. Krom dvou dětí, teda.
 Snídáme banánový lívance s domácí marmeládou. Jsou lehounký a určitě bych jich snědla klidně mísu, kdybych si pečlivě neodměřila porci a pak si neřekla dost. Když jsem je dělala poprvé, ještě jako palačinky, nijak extra mi nechutnaly, Banán byl cítit prostě hodně. Tak jsem upravila poměr a tentokrát to nebylo 1:1 ale 1:2 ve prospěch vajíček. Pořád jsou křehký a hodně se trhaj, ale chuť je jemnější. S tou broskvovou marmeládou byly fakt k sežrání. Jen Bíba jich snědla asi šest.
 Čeká nás den doma, nic domluvenýho nemáme. Původně jsme chtěly vyrazit na koupák, ale počasí láká spíš ke shánění rukavic. Vystrčíme teda nos jen na nákup, protože mi došlo kokosový mlíko a já bych si ho tak dala v Caru (což je "kafe" pro těhotný a kojící, kdyby někdo nevěděl).
 K obědu vařím. I pro O., což je zcela výjimečné. Dělám květákovou rýži, moje poprvé. Taky jsem poprvé zkusila cibuli rozsekat v mixeru, místo krájení. Je teda extradrobný a na opečení to není ideální, ale jako šetřič práce výborný. Tu samou pomstu provedu i květáku a mrkvi a pak to všechno osmahnu a podusím na pánvi. Přijde mi to výtečný. O. to přijde hnusný. A pak si vyber. Kdybych mu k tomu kydla kus masa s omáčkou, tak by to asi snědl, ale takhle samotný to radši vrátí na pánev. Bíbě docela chutná, v závěru zkouším přidat trochu kokosovýho mlíka, fajnový, i když poněkud kokosový, že. Zas to nemůžu lejt do všeho, to by bylo fakt na jedno brdo.
 Večeře se ujímá O., což bylo nejlepší rozhodnutí dnešního dne. Ani vám nepopíšu co a jak přesně dělal, nicméně do toho zapojil vepřový, batáty, cuketu, mrkev, remosku a ještě něco a vzešlo z toho fakt lahodný jídlo, že jsem se musela hlídat, abych si nešla přidat.
 Batáty mám čím dál radši. Po mojí batátový haši byl tohle nevídanej úspěch. Myslím, že si u nás najdou místo nastálo.
 Večer objevuju použitý nektarinky, tak je házím do hrnce s jedním jablkem a tvořím nektarinkovou marmeládu. Jen se ty mrchy blbě loupu, dala jsem asi desetinu jedný a pak jsem usoudila, že bych zešedivěla. Nakrájela jsem je teda i se slupkou a spoléhala jsem na to, že až jim bude vedro, samy se v hrnci svlíknou. No, jen některý, ostatní byly asi stydlivý, tak si slupku nechaly. Naštěstí se její konzistence proměnila na hodně rozpadavou, tak to není žádná trága. Sklenice zavíčkována, obrácena dnem vzhůru. Tuhle plánuju nesežrat, ale nechat pro výzkumné účely.

 Jinak už nejsem tak unavená, už v pohodě. Enormní boom energie se nekoná, ale to se asi není moc co divit, když je člověk pět let se spánkem ve skluzu.
 A ještě jednu novinku mám, dočetla jsem Jídlo na prvním místě - to brzo, že? Nezjistila jsem, že bych prováděla nějaký fatální nesrovnalosti, jen jsem si trošku udělala jasno ve velikosti porcí. Fakt začínám pocit, že tohle by mohl být trvale udržitelný stav, i když se to na začátku zdálo nemožný. Nedělám si iluze, že já budu ta hvězda, která neujede a nesklouzne ke starým návykům, ale vím, že teď už to prostě půjde snadno vrátit, pokud budu chtít.
 Zjišťuju, že mám dost problém s ovocem a s oříšky. U obojího nemám stopku. Kdybych tu měla mísu meruněk, sním jich klidně patnáct a ani se nad tím nepozastavím. Snažím se tedy obojí si dopřávat na závěr jídla, v přesně odměřeném množství. A taky se snažím maximálně si to vychutnat, nespolknout to jen tak mezi řečí, prostě fakt vědomě. Ale je to fuška, řeknu vám.

Žádné komentáře:

Okomentovat