Ráno snídáme míchaný vajíčka. Už je z toho snad zvyk. Občas to prohodíme za vajíčka na tvrdo. Jasně že by bylo hezký zakousnout si po ránu nějaký jiný jídlo, třeba takový obědový, ale kdo by ho asi tak udělal? Tohle je prostě vděčná rychlovka a dokud se nám nepřejí, nejspíš u ní zůstanem.
Plánuju s dětma výlet do Prahy. Nic extra úžasnýho, musím si zařídit účet ve Fio bance, abych mohla přijímat platby ze Slovenska, nějak se mi tam množí zákazníci. Nemůžu se dočkat, dvě děti v bance, to bude paráda. Možná bych si měla alespoň vzít boty, by nás nevyvedli rovnou.
Bíba usíná v autě, jak jinak než pět minut před cílem. Holedbám se, jak toho spavce v pohodě přeložíme do kočáru a bude spát dál. Překládáme. Otvírá oči. Syčím na ní ať spí. Nespí. Já mám zkaženou náladu, páč jsem si myslela, že spát bude. Taková konina, ale nemůžu se toho zbavit. Neřeknu, kdyby třeba byla nepříjemná, protivná, ale ono ne, je to milý dítě a já jsem přesto naštvaná. Někdy se nechápu vůbec. Někdy jenom trochu.
Na poště vyzvedáváme ověřený živnosťák a pak už se vydáváme hledat banku. Úspěšně jí nacházíme. Nakonec to vevnitř není vůbec tak strašný, jak jsem si malovala, až na jedno drobný přerušení, kdy jsem musela vyběhnout vena dát Bíbu nad kanálek, jsme to zvládly dobře. Nebo se mi to aspoň zdá, možná pan úředník viděl naše chování jinak. Možná se u nich pořád někdo na něco neptá. Možná u nich batolata nezkouší balancovat na židlích. Možná se u nich nikdo nevzteká, že mu nejdou sundat ponožky. Jo a ověřený živnosťák jsme nepotřebovaly, chm.
V rámci pozitivního naladění z posledních dní jsem krutě podcenila přípravu. Vždyť oběd si někde koupím, ne? Nějak jsem zapomněla, že Smíchov je nabitej Whole30 jídelnama a všichni se můžou přerazit, aby mi prodali něco zdravýho k snědku. V Dianě si kupuju mix kešu a lískáčů a vedle u Řeka olivy. Za 14 kaček deset deka, skvělá cena. Bodejť by taky ne, jsou pěkně hnusný. Trpký, přesolený, brrr. Zvládla jsem sníst asi čtyři, zbytek jsem odvezla domů s tím, že je zkusím dát do salátu. Nezkusím, rovnou je vyhodím, nebudu si kazit salát.
Domů se kodrcáme vlakem, což je vlastně docela pohoda. Dokonce mi i někdo pomohl do schodů s kočárem, milé překvapení. Asi to bylo za to, že jsem minutu předtím do schodů vynesla jedné paní tašku.
Večeříme opět specialitku pana O., i když bohužel hodně pozdě. Ať se snažíme jak se snažíme, večeře před jedenáctou je u nás prostě utopie. Jak to safra máme udělat? Většinou oba přicházíme domů okolo šesté, jeden odfrkává, druhý se stará o děti a pak následuje uspávačka, která někdy končí sice v osm, ale někdy taky v deset. A pak teprve následuje příprava večeře. Vzhledem k tomu, že uspávám já, občas O. připraví večeři když jsem u dětí a pak zbývá jen jí dodělat, ale i tak, v šest večeřet prostě asi nebudem. Nejspíš nikdy.
Jinak se cítím normálně. Nezažívám žádné hypersuper euforické stavy. Dokonce zvažuju, že ve skupniě na FB udělám průzkum, jestli existuje někdo, na koho ten energetickej boom vůbec nepřišel. Nerada bych zjistila, že jsem první.
Žádné komentáře:
Okomentovat