Whole30 - den osmnáctý

 Ráno nemám hlad. Čekám, až se probudí O. a společně si dáme domácí vajíčka, co jsem dostala darem. Spolu s příslibem, že mě je naučí v Řevnicích kupovat. A budeme mít domácí, bez razítka. Juch.
 Dělám je nudně, se slaninou, opečenou cibulkou a osmahlýma rajčátkama. Jsou vynikající. Ty by ovšem byly vynikající, i kdybych na ně nasypala skelnou drť, že jo.
 Dneska mě čeká zkouška. Oslava narozenin. I když jsem si poměrně jistá, že po zakázaných potravinách nesáhnu, mám strach, jestli se udržím neoždibovat zeleninu. Tuhle rajčátko, támhle mrkvička a nakonec vagon. Už když se O. vrátí z nákupu a vyndavá z igelitky dva odporně chemicky růžový donuty, který si holky poručili, sliny mi kapou až na zem. Když si je potom v autě rozlomí a prostor se naplní vůní koblih, mám co dělat, abych si neolízla prsty, páč jsem jim je podávala dozadu. A když se za pár vteřin zezadu ozve: "Víš maminko já to teď nechci, mě to asi moc nechutná," dělá už můj mozek veletoče.
 Na oslavě pak tisíc a jedna pochoutka. Slaninový dip k zelenině. Sýrové oplatky. Hermelín, korbáčky, salámky. Nivová pomazánka na čerstvém chlebu. Dort ve tvaru Mickey Mouse s marcipánovou polevou. Šneci z listovýho těsta. Párky v županu.
 Můj život se smrsknul na kus žvance. Když už sakra přijde ten nával energie a konec chuti sežrat cokoliv, co je do vzdálenosti deseti metrů? Nikdy bych o sobě nevěřila, jak moc jsem prožraná, fakt.
 Ještě ke všemu po prvotní zdravotní euforii, kdy jsem cítila nějakou energii a měla jsem krásné ploché bříško, mám teď pocit, že jsem snad na dně jámy. Břicho mám nafouklý, i když si nejsem vědomá nějakých jídelních prohřešků, energie pomálu. Stává se ze mě zoufalec. Dokonce takovej, že jsem si dneska hledala recept na větrníky! Ts, ts, ts.
Na oslavě se ostatní trochu podivujou mým stravovacím výstřelků, ale ne zas nějak extra. Jsou zřejmě zvyklý na větší excesy. Padne pár hlášek typu "prosimtě, co ty chceš jako hubnout? Vždyť jsi jak za groš kudla," a podobně, ale to jsem tak nějak očekávala.
 S jídlem odolávám, až je mi to samotný divný. Okolo pátý se pustím do nakrájené zeleniny a označím to za svůj oběd. Pravda, že se nenajím nijak extra rychle, neustálý odbíhání za jedním, nebo za druhým dítětem to poněkud protahuje, ale to už je holt ten nešvar mateřství.
 Takže jsem to nakonec zvládla. A udržela jsem se i tehdy, když mi dítě v autě ze zadní sedačky podalo šneka, mýho zamilovanýho šneka se sýrem a vytuhlo. Byla jsem úplně beze svědků, mohla jsem dělat cokoliv. A tak jsem milého šneka vzala a hodila z okna ptáčkům. Snad si na něm pochutnala nějaká bytost, která není na whole30.